Minule jsme popisovali, jak nám počasí hodilo vidle do naší pečlivě naplánované cesty. Jak probíhala naše cesta do Řecka, si můžete přečíst zde. Dnes se podíváme na to, jak dopadla naše návštěva kolébky demokracie.

V Řecku jsme až doteď nikdy nebyli a vlastně netušíme, jaké to tady bude. Je kolem večera, když překračujeme hranice. Je sice trochu chladno, ale svítí večerní sluníčko, takže to ještě docela jde. Frčíme po skoro prázdné dálnici do městečka Kastoria, kde máme nocleh.

Další den máme v plánu návštěvu monastýrů Meteora zapsaných do seznamu UNESCO. Na motorce toho tak dnes moc nenajedeme. Za necelé dvě hodiny dorážíme do městečka Kastraki, odkud začínáme naši prohlídku.

Meteora jsou byzantské monastýry, které začaly vznikat ve 14. století. Zajímavé je, že kláštery byly stavěny na vrcholcích slepencových skal. Z původních 24 klášterů se do dnešního dne dochovalo pouze šest (dva ženské a čtyři mužské). Mniši si všechen stavební materiál, nářadí i kameny tahali v koších na zádech a to ještě v době, kdy na místě nebyly ani schody. Musela to být opravdu hrozná dřina… Meteora je sice dost turistickým místem, ale byla by určitě škoda to tady vynechat. My jsme byli nadšení.

Po náročném dnu jsme docela utahaní. Naštěstí ale už nemusíme jezdit nikam daleko. Nocleh máme v samotném Kastraki s hezkým výhledem na Meteory.

Co je dobré vědět před návštěvou Meteory?

1. Pokud můžete, jeďte mimo hlavní sezónu. Přestože tady bylo i na konci záři docela rušno (hlavně kvůli autobusům), nečekali jsme v žádných kolonách a motorku jsme vždy někam strčili. Navíc neumřete vedrem.
2. Zkontrolujte si otevírací dobu klášterů. Ne všechny jsou pro návštěvníky otevřeny každý den.
3. Pokud spěcháte a nemáte moc času, vyberte si aspoň jeden klášter, který vás zaujal, a zajděte si na prohlídku. V Meteoře jsme strávili zhruba půlden a i tak jsme nestihli všechno, co jsme chtěli vidět. Šli jsme na prohlídku do nejmenšího monastýru Sv. Mikuláše. Je to první klášter, který potkáte na cestě z Kastraki. Pak jsme ještě stihli prohlídku Velké Meteory — vřele doporučujeme. Zbylé kláštery jsme obdivovali a fotili hlavně zvenku. Podél hlavní cesty je dost vyhlídek, kde se dá zastavit a udělat pár fotek.
4. Za vstup do monastýrů se vybírají 3 EURa za osobu, což je podle nás velmi symbolická cena. Ale pozor, platit je možné pouze hotově.
5. Schody, schody a zase schody. Vezměte si dobré boty. Ve vysokých motorkářských botech je to za trest. Šlapete nahoru, dolů, pak zase nahoru a pořád dokola.
6. Měli byste být vhodně oblečení. To znamená mít zahalená ramena a nohy. U žen se vyžaduje sukně, která se ale dá v pohodě půjčit před vstupem do monastýru.
7. Uvnitř klášterů není dovoleno fotit. Spousta turistů to ale bohužel moc nerespektuje a působí to docela neuctivě.

Cesta na průsmyk Baros

Ráno se vydáváme do hor. Čeká nás cesta průsmykem Baros, který jsme objevili úplnou náhodou. V Google Maps jsou to silnice nejnižší kategorie. Čekáme, že to nebude žádná hitparáda, ale mělo by to být aspoň po asfaltu. Jsme zvědaví, co z toho bude.

Balíme krámy, ale ještě než kopneme do vrtule, zkoumáme motorku. Včera jsme cestou párkrát zaslechli nějaké cinkání od zadního kola. Usoudili jsme ale, že to musel být nějaký kamínek a dál jsme to neřešili. To jsme ještě nevěděli, že se nám to vrátí obloukem jak bumerang.

Průsmyk Baros (Mparos) se nachází v 1898 metrech nad mořem. Je to jedna z nejvýše položených silnic v Řecku. Celý průsmyk je dlouhý 24 kilometrů a vede z Anthousy do Matsouki. Je to krasné místo téměř nedotčené turismem. Nedoporučujeme jet přes průsmyk v dešti nebo těsně po. Silnice je místy podemletá od vody a roztrhaná sesuvy, takže je možné, že průsmyk nebude sjízdný.

Cesta přes průsmyk Baros je bez přehánění to nejhezčí, co jsme doteď během naší dovolené viděli. Jedeme po užší asfaltové silnici směrem na Mourgkani, přes Amaranto a pak dále do hor. Volíme spíš volnější tempo. Za zatáčkami totiž občas číhá nějaké překvapení v podobě větší díry, bahna nebo napadaného kamení. Je krásný slunečný den a na stromech jsou vidět první známky podzimu. Za celou cestu potkáváme jenom pár plechovek. Zvládli bychom je ale spočítat na prstech jedné ruky. Je tady neuvěřitelný klid.

Cestou do průsmyku se na chvíli zastavujeme u opuštěného monastýru sv. Theotokose. Pak už ale frčíme dál a za chvíli stoupáme po klikaté cestě. Zatáčky jsou naprosto boží. A ještě lepší na tom je, že tady potkáváme jenom jednoho motorkáře, skupinku šílenců na kolech a stádo krav. Jinak je to celé naše!

Cesta z průsmyku není sranda

V průsmyku bychom se rádi zdrželi déle, ale na vrcholu to kvůli silnému a studenému větru moc nejde. Vydáváme se tak na cestu dolů. Odbočujeme doleva, směrem do Matsouki. Cesta dolů je docela zážitek. Od vrcholu průsmyku prakticky až po samotnou vesničku je silnice dost rozbitá. Jedeme opatrně, pořád si musíme dávat pozor na kameny, bahno a utržené kusy silnice. Místy je silnice i dost podemletá a nedá se tady ani moc bezpečně zastavit. V Matsouki na nás čeká jeden prudký sjezd úzkou uličkou. Ve dvou si to netroufáme a Ondra to tak musí zvládnout sám. Naštěstí se to obešlo bez pádu. Zastavujeme o kus dál u ocelového mostu na sušenku. Bylo to napínavé. Příště asi zkusíme jet dolů směrem na Kalarites.

Zbytek dne se ještě motáme v kopcích a projíždíme menšími, ale úchvatnými vesničkami. Jedeme přes Ktistades, míjíme Platanoussu a nakonec dorážíme do Arty. Cesta je opět klidná a nabízí i jedinečný pohled na Národní park Tzoumerka a jeho hory.

Na Lefkadě si dáme padla

Z Arty se vezeme po rušnější silnici číslo 21 a když už jsme v Řecku, byla by škoda vynechat řecké ostrovy. U nás zvítězila Lefkada, která má pozemní spojení s pevninou a není tak potřeba řešit žádný trajekt. Na ostrově trávíme dvě noci. Šunky si ale moc neválíme. Vydáváme se na půldenní projížďku kolem ostrova. Z Kariotes míříme na jih směrem do letoviska Vasiliki. Přestože se zde nachází přistav, je tady opravdu nádherně čistá voda!

Z Vasiliki pokračujeme do Porto Katsiki, kde se nachází známá pláž a moře tam má nádherně tyrkysovou barvu. Z Vasiliki je to trochu zajížďka. Motáme se menšími, úzkými silničkami, které vedou skrz typické středomořské piniové háje. Ta vůně a ten pohled na sytě modrou barvu moře za tu zajížďku ale určitě stojí. Cítíme se jako někde v Karibiku! Na koupačku je to určitě super místo, ale na náš vkus je tady dost lidí. Z pláže jedeme směrem do hlavního města ostrova, které se jmenuje stejně, jako ostrov samotný — Lefkada. Centrum města nás ale moc neoslovilo.

Olymp v mracích

Pomalu začínáme přemýšlet o zpáteční cestě. Chtěli bychom se podívat do Černé Hory a Bosny na místa, která jsme při cestě do Řecka vynechali. Ale kdepak! Počasí má pro nás jiné plány. Venku se mají ženit všichni čerti. Do deště se nám moc nechce, a proto utíkáme po poloprázdných dálnicích na východ Řecka do letoviska Leptokarya.

Po cestě nás čeká jízda kolem proslulého horského masivu Olymp. U Greveny odbočujeme na silnici číslo 15, která naštěstí není moc frekventovaná, a pak pokračujeme po silnici číslo 26 až do Elassony. Cestou nepotkáváme skoro nikoho a naplno si vychutnáváme jízdu řeckým venkovem. Z dálky nás pozoruje tajemný Olymp zahalený v mracích a mlze. Vypadá přesně tak, jak jej popisují báje a učebnice dějepisu…

Nejzajímavější, 53 kilometrů dlouhý úsek začíná v městečku Kallithea a vede až do Leptokarye. Chvíli jedeme přes malé vesničky, pak ale začínáme stoupat nahoru. Mytikas, nejvyšší vrchol pohoří Olymp, se nám bohužel pořád schovává v mracích. Nemáme ale čeho litovat. To nejlepší nás totiž teprve čeká.

Abychom se dostali do Leptokarie, musíme sjet dolů po serpentinách ostrých jako břitva. Zatáčky se dost utahují, naše záda trpí a brzdy taky. Samozřejmě jsme to ale zvládli — my i naše brzdy! 😀 Do Leptokarie dorážíme k večeru, takže jedeme rovnou směrem do Paralie, kde máme ubytování.

Směr Bulharsko

Řecko nás opravdu uchvátilo. Až na drahý benzín nemáme prakticky nic, na co bychom si tady stěžovali. Rádi bychom se zdrželi o něco déle, bohužel se ale musíme pomalu ale jistě vydat směrem do Prahy. Pořád zdrháme před deštěm. Díky tomu se nakonec vydáváme přes Bulharsko a Srbsko.

Z Paralie tedy míříme po rušné dálnici číslo 1 směrem na Soluň a pak dále k hraničnímu přechodu v Promachonas. Na hranici stojíme sice trochu delší frontu, ale kontrola probíhá hladce. A jsme Bulharsku!

V dalším díle se zaměříme na naši cestu domů a nuda to určitě nebude! Zakopneme nejen o Bulharsko, ale také o Srbsko a hlavně konečně zjistíme, co nám pořád cinká v zadním kole…

Stay tuned!