Z předchozího dílu asi víte, jak moc nás Řecko nadchlo. Doufáme, že se tam aspoň ještě jednou vrátíme. Jinak náš příběh pokračuje a my pomalu ale jistě míříme domů.
Bulharsko letem světem
V Bulharsku jsme poprvé. Škoda, že jenom projíždíme, ale i tak se snažíme z naší krátké návštěvy vytěžit co nejvíc. Kousek za hranicemi nás těší příznivá cena benzínu. Na počasí si také nestěžujeme. Zatím. Vezeme se po dálnici A3 směrem do Sofie. Kousek před městečkem Kresna ale dálnice končí, a tak pokračujeme po zajímavé okresce E79. Přibližně do městečka Simitli si užíváme malebnou cestu soutěskou řeky Strumy. Jedninou nevýhodou je to, že musíme pořád držet padesátku. Je tady docela provoz a není moc místa na předjíždění.
Pár kilometrů za Simitli se z ničeho nic opět dostáváme na dálnici A3 a zase můžeme jet o něco svižněji. Jízdu po dálnici si ale příliš dlouho neužíváme, protože odbočujeme na silnici 107, která vede do Rilského monastýru.
S návštěvou u Ivana Rilského
Monastýr je obklopen lesy a nachází se v pohoří Rila, nad kterým se začínají nějak podivně stahovat mračna. Netrvá to dlouho a začíná pršet. I přesto, že nemáme daleko ke klášteru, raději zastavujeme a soukáme se do nepromoků.
U kláštera pak necháváme motorku kousek od hlavního parkoviště poté, co zjišťujeme, že chlapík na hlavním parkovišti bere jenom Eura nebo bulharské Lvy v hotovosti. Karta je nám k ničemu.
Klášter byl založen v 10. století poustevníkem Ivanem Rilským. Je to největší klášter pravoslavné církve v Bulharsku. Jeho areál se rozkládá na ploše 8800 m² a je přístupný zdarma. Rilský Monastýr byl zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO.
Máme štěstí. Není tady moc návštěvníků, proto si můžeme v klidu projít celý areál i s hlavním kostelem. Počasí se nám k tomu stará o dramatickou atmosféru, když déšť střídají paprsky slunce.
Po návštěvě kláštera pokračujeme na ubytko v městečku Bankya nedaleko od hlavního města Bulharska. Počasí nám opět přeje. Svítí sluníčko, je teplo, a tak si zase sundáváme nepromoky. Říkáme si, že už asi nebude pršet… Neuplyne ani patnáct minut a před námi se znovu objevují tmavé mraky, ze kterých pršet určitě bude. Do nepromoků se nám už znovu nechce. Doufáme, že to na ubytko stihneme ještě za sucha.
Stihli jsme to. Ani ne pět minut po té, co jsme přijeli na ubytko, přichází strašná bouřka i s kroupami. Silnice, po které jsme jeli, se mění v prudký potok a v ulici, kde přespáváme, vypadla elektřina. Hned, jak se ten slejvák trochu uklidnil, kontrolujeme motorku, jestli chudinka tu kalamitu přežila. Naštěstí je pořád v jednom kuse kolama dolů. Pak ještě hledáme fungující bankomat. Ten nejbližší je totiž kvůli výpadku elektřiny mimo provoz. Nebyl to snadný úkol, ale Ondra to zvládnul. Den končíme v nedaleké pizzerii s pivem v ruce. Z místních piv tady mají Zagorku a Arianu. Ochutnali jsme obě, ale pít se bohužel nedalo ani jedno. Nakonec jsme skončili u Starobrna, takže je vám asi jasné, jak strašné ty bulharské patoky byly.
Vítejte v Srbsku
Ráno vyléváme vodu z kufrů, která tam během bouřky natekla. Je docela kosa a musíme si na sebe vzít o jednu vrstvu navíc. Z Bankye míříme po silnici číslo 63 na hraniční přechod Strezimirovci. Hraniční kontrola je opět rychlá a zanedlouho jsme v Srbsku. Prakticky celý den trávíme přesunem po dálnici A1 do Nového Sadu, hlavního města Vojvodiny. O zábavu ale máme postaráno, protože už zase slyšíme to zlověstné cinkání od zadního kola, které se teď objevuje o poznání častěji.
Zastavujeme na benzínce a zjišťujeme, kde je problém. To, co bylo ještě v Řecku záhadou, je teď na první pohled jasné. Řetěz je tak volný, že se dotýká části centrálního stojanu, o který za jízdy zavádí. Vybalujeme nářadí a dopínáme řetěz. Neujedeme ale ani sto kilomterů a řetěz už je zase volný jak guma od tepláků. Celá řetězovka už toho má dost za sebou, takže se modlíme, abychom s tím vůbec dojeli domů. Na řetěz už dnes kašleme. Nemá smysl ho pořád dokola dopínat. S volným řetězem tak dorážíme do Nového Sadu.
Ubytování je překrásné a nijak nezapadá do svého okolí, které je spíš průmyslovou čtvrtí, přes kterou vede rušná dvouproudá silnice. Naproti domu, ve kterém jsme ubytování, je cikánský slum a na plotu u silnice si jeho obyvatelé suší prádlo. Svět je plný kontrastů. Den završujeme jídlem v blízké hospodě. Na Balkánu je běžné, že se v hospodách kouří, a Srbsko bohužel není výjimkou. Z hospody si tak kromě chuti čevapů v puse odnášíme i zápach cigaret.
Procházka Novým Sadem
Další den ráno se vydáváme do centra Nového Sadu. Motorku necháváme na ubytku (zamčenou a schovanou za bránou 😀 ) a do centra se vezeme taxíkem. Prohlídku začínáme od Petrovaradinské pevnosti, která pochází ze 17. století a vznikla kvůli ochraně Habsburské monarchie před útoky Osmanské říše. Je odtud hezký výhled na panorama města a řeku Dunaj. Vstup je bezplatný.
Následně se přesouváme do samotného centra Nového Sadu. Doporučujeme vydat se do Dunavské ulice, která je jednou z nejstarších ulic města a zároveň je i pěší zónou. Najdete tady i spoustu kaváren. My vyhlížíme nějakou dobrou zmrzku.
Celé centrum Nového Sadu je vlastně jedna velká oáza pro kavárenské povaleče. I přesto, že je čtvrtek ráno a čekali bychom, že místní budou spíš v práci, na ulici i v kavárnách je rušno a lidi si vesele kafíčkují nebo dávají zákusky. Jedna z kaváren, Trčika, je dokonce bývalý tramvajový vagon!
Směr Maďarsko
Dopoledne nám rychle utíká a před námi je ještě cesta do maďarského Győru. Bereme taxíka zpátky na ubytko, dopínáme řetěz a vydáváme se na cestu. Je teplo, okolo dvaceti stupňů. Frčíme po dálnici A1 přes sever Srbska, který je opravdu placatý. Není divu, že se právě zde pěstuje hodně obílí.
Jedno z hlavních mediálních témat, které rezonuje během naší dovolené, je příliv uprchlíků z blízkovýchodních zemí a kontroly na hranicích. O tom, že to není jenom mediální bublina, se přesvědčujeme sami na hranicích Srbska a Maďarska. Cestou k hraničnímu přechodu Horgoš pozorujeme menší skupinky lidí s batohy, kteří jdou podél dálnice. Na samotné hranici jsou pak uprchlíci skoro všude. U silnice, v polích, podél kolejí, …
Kontrola na maďarsko-srbské hranici je z pochopitelných důvodů dlouhá. Šacují tam dodávky i auta. Nás naštěstí moc neprudí. Kam bychom ty uprchlíky taky dali, že ano.
V Maďarsku se bohužel loučíme s krásným, teplým počasím. Je chladno, začíná pršet, ale chvíli na to opět vykukuje sluníčko. Do Győru dorážíme k večeru a jsme rádi, že se můžeme ohřát aspoň v posteli.
Další den ráno je na čase vyrazit konečně domů do Prahy. Když ale vidíme to počasí, tak se nám z té postele ani moc nechce. Ale kousneme se a jdeme do toho. Zhruba polovinu cesty nám prší a trochu mrzneme. Od Brna ale už jedeme se sluníčkem a v teple. U Devíti křížů ještě děláme jednu zastávku na dopínání řetězu. S hrůzou zjišťujeme, že kromě vytahaného řetězu se nám začíná i nebezpečně viklat rozeta. Snad nám do Prahy neupadne… V Praze ještě kontrolujeme tachometr. Ukazuje hezkých 4924 km.
Rady a tipy na cestu
Ubytování
Noclehy jsme řešili za pochodu a vždy jsme je rezervovali den dopředu. Cena dvoulůžkového pokoje s koupelnou se pohybovala v rozmezí od 600 do 1100 Kč. Vliv na cenu mohlo mít i to, že jsme jeli v druhé polovině záři. Přespávali jsme v levnějších hotelech a penzionech.
Silniční poplatky
Dálniční známku jsme potřebovali v Rakousku, Slovinsku a v Maďarsku. Cena jedné známky vycházela zhruba na 10 EUR (v roce 2022). V Chorvatsku, Řecku a Srbsku pokoušely naši trpělivost mýtné brány. Nejvíc zastavování bylo v Řecku, kde bylo hodně mýtných bran hlavně v okolí větších měst a vybírali občas i směšné částky jako např. 20 eurocentů. Všude se ale bez problémů dalo platit kartou.
Benzín a benzínky
Ceny benzínu byly oproti létu trochu nižší (rok 2022) a odvíjely se od země, ve které jsme zrovna byli. Trochu nás překvapila Albánie, kde byla cena za litr skoro stejná jako v ČR, a také Řecko, kde byl benzín ještě dražší než v Rakousku (zhruba 1,9 EUR/litr). Naše peněženky jsme potěšili v Černé Hoře a Srbsku, kde litr benzínu vycházel přibližně na 30 korun. Cenové rozpětí tedy bylo od 1,24 EUR do 1,9 EUR za litr. Všude se dalo platit kartou.
Jídlo
Jet do nějaké země a neochutnat místní jídlo by byla velká škoda. Za oběd/večeři jsme utráceli v průměru 15 EUR za osobu. Docela jsme si ujížděli na pljeskavici a čevapech. Ale asi nejvíce jsme si pochutnali v Řecku. Řecká kuchyně je velmi pestrá. Doporučujeme ochutnat tzatziki se smaženou cuketou nebo závitky z vinných listů dolmades, které jsou známé i v Turecku. Jako hlavní chod si můžete dát třeba musaku (zapečené mleté maso se zeleninou) nebo řecký špíz — suvlaki. Nechyběly ani ryby a mořské plody.
Příjemně nás překvapilo i řecké pivo. Vyzkoušeli jsme dvě značky — Alfa a Fix. Chutnají velice dobře i v nealko verzi. Pokud budete mít chuť na něco ostřejšího, určitě nevynechejte ouzo. My jsme vyzkoušeli ouzo s lékořicí, což může někomu připadat jako odporný sirup proti kašli 😀
Nejvíc si nás ale získala řecká pohostinnost. Až na jednu výjimku jsme vždycky po jídle dostali zákusek na účet podniku (obvykle ovoce nebo i zmíněné ouzo). Nikde jsme se zatím na svých cestách s něčím podobným nesetkali. Všude jsme se také bez problémů domluvili Anglicky.
