Článek jsme rozdělili na jednotlivé sekce, takže klidně můžete přeskočit na to, co vás zajímá nejvíc.
Cesta do Maroka: tvrdohlavá motorka a hnusné počasí
Měl to být obyčejný a nudný přesun. Prostě několik dnů po dálnici. Mysleli jsme, že to zajímavé nás čeká až za 5 dnů, kdy se ocitneme v Maroku. O zábavu jsme měli ale postaráno už druhého dne ve Franci, kdy nás na odpočívadle Aire d’Ecot kousek od Montbéliard motorka přestala poslouchat. Nefungovaly blinkry, světla, celá přístrojovka byla mrtvá… Zkoušeli jsme měnit pojistku, ale ta nová shořela okamžitě po otočení klíčkem. Začali jsme teda na parkovišti rozebírat motorku a kontrolovat kabely. Nic jsme neobjevili, takže nám nezbylo nic jiného než zavolat asistenční službu a sehnat odtah. Náš V-Strom skončil na náklaďáku a my s ním. Tak vznikly naše první fotky z dovolené. Alespoň to počasí nám vyšlo.
Co dál s motorkou
Byla neděle a my jsme mohli jen nedočkavě sedět na zadku a čekat do pondělí na jakékoliv zprávy z autoservisu, kam odtáhli motorku. Nevěděli jsme, co bude dál. Navíc jsme se ocitli v Pont-les-Moulins — vesnici, kde lišky dávají dobrou noc. Kromě našeho hotelu tam bylo jenom pár dalších baráků, kostel a hřbitov. Nejbližší obchody nebo restaurace byly 5 kilometrů daleko. Motorka byla v autoservisu v Clerval, dvacet kilometrů od našeho hotelu.
V pondělí odpoledne nás zasáhla strašná zpráva. Asistenční službě se nepodařilo sehnat žádný volný motoservis a po konzultaci s českým servisem Suzuki zjistili, že podobné závady řeší výměnou celé kabeláže, což znamená čtyřicet normohodin práce. S francouzskou hodinovou sazbou by nás taková oprava stála asi tolik, kolik je aktuální cena naší motorky… Nabídli nám teda odtah zpátky do Česka. Rezignovaně jsme zrušili trajekt do Maroka a začali jsme se rozhlížet po různých letenkách, abychom aspoň zachránili ty dva a půl týdne dovolené, které nám ještě zbývaly. Neuplynulo ani půl hodiny a začal znovu zvonit telefon. Asistenční služba nám oznámila, že motorka je opravená a v úterý si ji můžeme vyzvednout. Prý se ji pokusili opravit přímo v autoservisu, kam ji v neděli odtáhli. Osud si z nás opravdu dělal srandu…
Zázrak
V autoservisu jsme se dozvěděli, že rozebrali zadní část motorky a zase ji složili zpátky, ale žádnou závadu nenašli, což nebylo úplně to, co jsme chtěli slyšet. Mechanik ale ukazoval na zadní světlo a pořád opakoval něco francouzsky. Nebyli jsme si úplně jistí v jakém stavu motorka vlastně je, ale řekli jsme si, že to riskneme. S asistenční službou jsme se dohodli, že v případě dalších problémů už pro nás rovnou pošlou odtah a s pocitem nejistoty a toho, co nám motorka ještě připraví, jsme se rozhodli pokračovat v cestě do Maroka. Neměli jsme co ztratit.
Kromě motorky jsme zápasili i s počasím, které nemělo žádné slitování. V té prokleté Francii, kde je drahé snad všechno kromě vína, a kde si naše motorka udělala dovolenou, nám pršelo celou dobu a teploty se pohybovaly mezi osmi a deseti stupni Celsia. Každý den končil snahou o vysušení už neskutečně smradlavých ponožek a zbytku promočeného oblečení.
Trochu tepla ve Španělsku
Španělsko bylo mnohem pohostinnější. Jakmile jsme překročili hranice, vyšlo sluníčko a přestalo pršet. Přesto ale večer, když jsme dojížděli do Tordesillas, byla neskutečná kosa. Venku bylo pouhých 5 stupňů. Další den ráno jsme ještě dvě hodiny mrzli, ale čím dál jsme se posouvali na jih, tím bylo tepleji a sluníčko hřálo víc a víc. Cestou nám motorka přichystala další překvapení. Přestala startovat. Naštěstí šlo jenom o typickou bolest všech Suzuki — špatně chráněný konektor, kterým je připojený spojkový spínač. Konektor jsme očistili a bez dalších potíží jsme dojeli až do Algeciras, odkud jsme měli plout trajektem do Tanger Med. Říkali jsme si, že do Maroka se už dostaneme i kdybychom tu motorku měli dotlačit do přístavu. Naštěstí všechno dobře dopadlo.
Vítejte v Maroku aneb motorkářské dobrodružství začíná
Kolem desáté hodiny ráno jsme dopluli do přístavu v Tanger Med. Popravdě jsme čekali dlouhou frontu a prudící celníky, ale kupodivu bylo vyřízení formalit dost rychlé. Celník se nás zeptal jestli nemáme drona, něco k proclení a kam jedeme. Oproti ostatním, kteří často stěhovali snad celý barák, nás ani moc nešacoval.
První dojmy z Maroka byly pozitivní. Na silnicích jsme čekali šílené řidiče jako jsme zažili v Jordánsku, ale byli jsme příjemně překvapeni docela klidným provozem a chováním řidičů, které známe z Evropy. Konečně bylo i natolik teplo, abychom si mohli vyndat termovložky z bundy a zahodit goretexové rukavice do kufru.
Tanger Med — Chefchaouen
Ten den jsme měli namířeno do Chefchaouenu. Město je známé tím, že domy v medíně (starém městě) jsou pomalované modrou barvou. Proto se právě Chefchaouenu přezdívá modré město. Tvrdí se, že město vymalovali modře Žide, kteří utekli ze Španělska v patnáctém století. Ať už sem přijedete například kvůli fotkám, které zahlédnete někde na Instagramu, litovat určitě nebudete. Podle nás byl Chefchaouen jedním z nejhezčích marockých měst, které jsme viděli. Věnovali jsme půl dne na procházku starým městem a jeho úzkými a často i prudkými uličkami, po kterých se promenádovala spousta koček (těch čtyřnohých 😀 ).
Po zkušenostech našich známých a kamarádů jsme měli obavu, abychom v Maroku nemuseli řešit zažívací problémy. Abychom se lépe domluvili, naučila jsem se větu: „Puis-je avoir un médicament pour la diarrhée.“ Což volně přeloženo znamená: „Chtěla bych lék na průjem.“ Aspoň mi to tak přeložil Google Translator. Ono to ale s tou domluvou nebylo tak snadné. V Chefchaouenu jsme potřebovali v lékárně koupit náplasti a domluvili jsme se až poté, co jsme ukázali na obrázek náplasti na displeji telefonu. Přestože velká část Maročanů umí plynně francouzsky, v lékárně jsme s francouzštinou (ani žádným jiným cizím jazykem) nepochodili. Kdyby šlo o průjem, zbyla by nám asi jenom pantomima.
Většina turistů bydlela v medíně. My jsme se centru chtěli vyhnout a rezervovali jsme si nocleh v jednom hotelu asi 3 kilometry od centra. Ochutnali jsme tam nejlepší mátový čaj v celém Maroku.
Chefchaouen — Fes
Z Chefchaouenu jsme se vydali klidnou silnicí N13 a pak po N4 směrem do Fesu — nejstaršího a nejvýznamnějšího města v Maroku. Po cestě nás čekala první ochutnávka marocké krajiny. Uprostřed žlutých kopečků jsme zahlédli vodní nádrž Baragge Sidi Chahed, u které jsme se na chvíli zastavili.
Do Fesu jsme ze začátku vůbec neplánovali jet, ale teď víme, že bychom udělali velkou chybu. Město stálo za návštěvu a rozhodně bychom se tam rádi vrátili. Na Booking.com jsme našli ubytování hned u medíny — hotel Bab al Madina s velice nápomocným Muhammadem, který nás doprovodil do koželužny Chouara.
V koželužně Chouara
Zmíněná koželužna je největší v celém Fesu a do teď se tam barví v různých nádobách čtyři druhy kůže původním způsobem používaným od středověku. Za vstup jsme nic neplatili. Před vchodem nám dali pár větviček máty, abychom zvládli ten zápach. Skoro nic jsme ale necítili, protože zaměstnanci koželužny už měli po práci. Dozvěděli jsme se, že se kůže nejdřív namáčí do holubího trusu, který se ve Fesu vykupuje za 9 EUR za kg! Teprve pak se namáčí do barev a nakonec se nechají uschnout na slunci.
V každé koželužně je samozřejmě obchod s koženými výrobky, kam vás pak ochotně zavedou. Trik vstupu zdarma totiž spočívá v tom, že sice neplatíte za vstup, ale pak vám nabízejí všechno možné i když nemáte o jejich výrobky zájem. A vy pak máte výčitky, že jste si nic nekoupili, přestože jste měli průvodce, který vás zdarma provedl, všechno vám ukázal a všechno vám poctivě vysvětlil a povyprávěl. Chytré, že?
V koželužně Chouara jsme se tomu ale naštěstí vyhnuli. Dokonce náš průvodce nechtěl ani spropitné. Myslíme si, že to bylo tím, že se znal s naším hostitelem Muhammadem. Pak jsme se ale nechali nachytat na vstup zdarma do jiné, menší koželužny. Když jsme si tam nic nekoupili, tak nás kluk, který nás před tím na ulici odchytnul, zavedl do obchodu svého strejdy, který nabízel oleje a koření. Chtěli jsme už ale, aby nám dal pokoj, a tak jsme si koupili trochu skořice. Bohužel to nestačilo. Zavedl nás do jiného, samozřejmě také rodinného, obchodu s koberci. Došla nám trpělivost a řekli jsme mu, že chceme pokračovat sami. Kluk z toho nebyl moc nadšený, ale dal nám pokoj.
Kouzlo medíny
Medína je jedno velké tržiště (souk). Po obou stranách úzkých uliček se nabízí všechno možné od suvenýrů přes oblečení až po kravské hlavy. Rychlá chůze tam není možná. Můžete jenom proudit s davem místních a turistů. My jsme nechtěli nic kupovat a když nám někdo něco nabízel, stačilo říct ne a jít dál. Stalo se nám také, že jsme zabloudili do jedné slepé uličky. Když jsme se chtěli otočit a jít zpátky, odchytil nás jeden spratek. Nejdřív nám nabízel kávu. Když jsme odmítli, chtěl po nás peníze. Když jsme znovu odmítli, odsekl: „Fuck you!“ a šel pryč. Setkali jsme se i s docela vtipnou situací, kdy místní ukazovali na Ondru a říkali: „Ali Baba!“
Fes — jezero Tislit
Další den jsme vyrazili po silnici N8 směrem k jezeru Tislit v pohoří Atlas. Cestou jsme projížděli městečkem Ifrane, které nás zaujalo svým evropským a moderním vzhledem. Později jsme zjistili, že Ifrane je známým letoviskem a zimním střediskem.
Abychom si ušetřili kus cesty, využili jsme zkratku po vedlejší silnici P3124. Trochu jsme měli obavu, aby to nebyl nějaký off-road. Naštěstí jsme si dělali starosti zbytečně. Na silnici byl minimální provoz a byla opravdu krásná. Dokonce jsme z ní zahlédli první vrcholky hor. Než jsme dojeli k jezeru Tislit, několikrát jsme zastavovali kvůli focení horské krajiny. Pohled na samotné jezero ve večerním světle byl dech beroucí.
S jezerem Tislit je spojený bájný přeběh o dvou zamilovaných. Je to vlastně taková marocká verze Romea a Julie s tím, že mladí milenci utekli do hor, kde plakali tak dlouho, až z jejich slz vznikly dvě jezera — Tislit (žena) a Isili (muž). Milenci byli zoufalí a neviděli z toho cestu ven. Rozhodli se utopit, každý ve svém jezeře. Legenda praví, že se do dnešního dne milenci spolu schází každou noc.
Měli jsme vytipovaný nocleh u jezera v Auberge Tislit. Ubytování bylo skromné, ale velkorysost a pohostinnost berberské majitelky byla neocenitelná. Bohužel moje survivalová, šest let neoprášena francouzština nestačila na plynně mluvicí Berberku. Když jsme se druhý den loučili, řekla jsem jí, že lituji, že moje francouzština není moc dobrá a ona mě objala a řekla mi, že to nevadí. Byl to skutečně asi nejhezčí a nejvíc autentický zážitek z celé cesty v Maroku.
Jezero Tislit — Todra
Opustili jsme jezero Tislit a vydali jsme se na cestu přes Atlas a Todru až do Merzougy. Pokračovali jsme po silnici R317 a následně po R703 směrem do Todry. Projížďka Atlasem byla nezapomenutelná. Občas jsme potkali nějaké auto a řidiči nás většinou zdravili krátkým zatroubením. Projížděli jsme malými, chudými, berberskými vesnicemi, ve kterých naše motorka budila pozornost místních, zejména dětí. Prostě motorka v chudších oblastech vždy budí pozornost.
Zajímavé bylo, že nám v Maroku mladší děti přátelsky mávaly, zatímco ty starší nás zpravidla vítaly zdviženým prostředníčkem a mezinárodním pozdravem: „Fuck you!“ Občas po nás některý hajzlík hodil i šutr.
Silnice byla místy trochu rozbitá, hlavně ve vesnicích a vyschlých brodech, které se tady vyskytovaly docela často. Jinak jsme si ale nemohli moc stěžovat. I ve dvou tisících metrech jsme si užívali jízdu po kvalitním asfaltu. Počasí nám přálo a my jsme se kochali pohledem na horskou krajinu. Byl to i důvod k častým zastávkám na focení.
Soutěska Todra v nás zanechala smíšené pocity. Na jednu stranu je to malebné místo, které byste si neměli nechat ujít — skoro čtyřicetikilometrová cesta skrz vysoké skalní stěny patří určitě k těm zajímavějším v Maroku. Je to klidné místo s minimálním provozem až na posledních pár kilometrů, které byly víc turistické. Na druhou stranu řeka Todra hodně ovlivňuje stav silnice. Její povrch byl dost hrbatý a nerovný. Zkrátka vymletý od vody. V jedné díře jsme málem nechali přední kolo, když nás protijedoucí pickup vytlačil na krajnici.
Todra — Merzouga
Z Todry jsme pokračovali po silnici R702 směrem do Merzougy. Mysleli jsme si, že cestou do pouště nás už nic zajímavého nepotká. Naše zadky se ale dožadovaly malé zastávky, a tak jsme zastavili na krajnici asi 50 metrů před nějakou vesnicí. Nechtěli jsme moc budit pozornost a hlavně jsme ale nechtěli, aby nám zase někdo něco nabízel. Po pár vteřinách se ale stejně z ničeho nic začali objevovat místní. Jeden z nich nám nabízel kávu a nocleh, což jsme zdvořile odmítli.
Pak se začaly objevovat i děti. Tři malé slečny stály u motorky a zvědavě nás okukovaly. Mysleli jsme si, že po nás budou loudit prachy, my to odmítneme a naše známost skončí opět prostředníčkem. Ale nic z toho se nestalo. Holky si chtěly prostě jenom popovídat. Procvičit si Francouzštinu. Tak jsme si řekli jak se kdo jmenuje, kolik je nám let a odkud jsme. Lekci zeměpisu doplnily vlaječky Polska a Česka, které jsme měli na kufru. Byl to milý zážitek, na který rádi vzpomínáme.
Po změně času 28. října jsme začali tušit, že máme asi špatný čas a nebyli jsme si moc jistí, kolik je vlastně hodin. Ptali jsme se proto na recepci v Merzouze, kde jsme se dozvěděli, že je to problém v celém Maroku. Marocká vláda totiž zrušila střídání letního a zimního času, ale mobilní sítě tuto změnu ještě nestihly implementovat. Takže se nám po 28. říjnu automaticky posunul čas na telefonech, přestože ve skutečnosti zůstával čas pořád stejný.
Samotná Merzouga je dost turistická a budou vám tam nabízet jízdu na velbloudech a všemožné další zážitky. Když jsme jeli k našemu ubytování, rozjely se za námi dva Hiluxy místních naháněčů turistů. Troubili na nás, ohrožovali nás v jízdě a chtěli abychom zastavili. Byli opravdu neodbytní. Určitě se na takový scénář připravte. Každopádně ale stálo za to sem jet kvůli písečným dunám a nádhernému západu slunce v Erg Chebbi. Nocleh jsme si zařídili hned u pouště v Auberge Africa. Měli tam nejlepší tažín, jaký jsme měli za celou dobu v Maroku.
Merzouga — Dades — Ait ben Haddou
Nevýhodou toho, že jsme jeli až do Merzougy, bylo, že jsme se pak museli kus vracet. Čekal nás dost dlouhý přesun. Ráno jsme vyrazili z Merzougy po silnicích N12 a N13. Obě silnice byly rovné bez jediné zatáčky a zdály se být nekonečné. Přesto jsme se ale nenudili, protože vedly pro nás krásnou a zajímavou krajinou — polopouští. Následně jsme využili malebnou zkratku přes hory po silnici R113 směrem na Tinerhir. Provoz byl všude minimální a jízdu jsme si opravdu užili.
Prvním cílem byla soutěska Dades. K soutěsce vede silnice R704 — úzká cesta skrz malé, rušné vesnice. K tomu nejzajímavějšímu jsme se dostali až po zhruba 45 minutách. Jízda po pouhých pár serpentinách patřila k těm náročnějším. Přestože tak z fotek rozhodně nevypadá, silnice byla velmi úzká a zároveň také prudká. Průjezd serpentinami rozhodně nebyla žádná sranda. Pokud budete v Maroku, rozhodně tuto soutěsku nevynechejte. Určitě stojí za to i přes to, že to zajímavé není hned k vidění. Ze soutěsky jsme vyrazili zpátky k silnici N10 a pokračovali jsme směrem do Ait Ben Haddou, kam jsme dorazili až večer.
Ait Ben Haddou — průsmyk Tizi n’Tichka — Marrákeš
Do Ait Ben Haddou jsme chtěli jet ze dvou důvodů. Jednak byla tato opevněná vesnice s hliněnými zdmi (ksar) zapsaná do seznamu UNESCO a pak se tam taky natáčely scény ze slavného seriálu Hra o trůny. Vesnička si zahrála roli otrockého města Yunkai.
Na prohlídku vesnice jsme vyrazili hned ráno, abychom se vyhnuli invazi asijských turistů. Ksar se sice tváří starobyle, ale doopravdy vznikl až v 17. století. Nyní tam ale žije jenom pár rodin. Na prozkoumání vesničky nám bohatě stačily 3 hodiny. Vstup do areálu vesničky je zdarma a je možné se tam dostat přes most nebo zadními vraty přes vyschlé koryto řeky. Naproti Ait Ben Haddou se nachází malý kopeček, ze kterého je nejlepší výhled na celý ksar.
Průsmyk Tizi n’Tichka
Z Ait Ben Haddou jsme se vydali po silnici N9 přes průsmyk Tizi n’Tichka. Bohužel silnice N9 je hlavním tahem do Marrákeše a jízdu jsme si popravdě moc neužili. Jednak byla cesta místy opravovaná nebo rozšiřovaná, takže se na různých místech tvořily zácpy a ve vzduchu koloval prach, a potom tam byl taky docela velký provoz. Samotný průsmyk Tizi n’Tichka (2 260 m n.m.) je spíš místem, kde se turistům nabízí vše možné a prodejci vás tam nenechají ani v klidu se pokochat horskou krajinou. Plusem je to, že silnice vede pohořím Atlas a co se týče výhledů, je dost zajímavá. Samozřejmě nechybí zatáčky.
Zmátek v Marrákeši
Vrcholem zážitků tohoto dne bylo hledání ubytování v Marrákeši, které podle mapy na Booking.com mělo být hned u hlavní cesty, která vedla podél medíny. Na uvedené adrese jsme ale žádné ubytování nenašli. Zastavili jsme na okraji cesty a s hrůzou jsme pozorovali nekonečný roj malých motorek a skútrů, které se všude kolem nás hemžily v asijském stylu. Někdy dokonce i v protisměru.
Naše přítomnost vzbudila pozornost prodejce trafiky, který nám nabídl, že nás zavede k ubytování. Oba jsme si mysleli, že jsme ten barák jenom o pár metrů přejeli. Ondra zůstal s motorkou a já jsem šla s prodejcem.
Hledám ubytko…
Najedou vidím, že odbočuje do medíny. Byli jsme už dost daleko od hlavní cesty. Nejdřív jsme odbočili vpravo, pak jsme šli kousek rovně, pak vlevo a pak zase vpravo. Začala jsem mít obavy, kam mě ten Maročan vlastně vede a jestli mě vůbec dovede k Riad Abjaou. Po chvíli mě můj průvodce ale opravdu dovedl k našemu ubytování. Majitel nebyl doma a jeho manželka ani jeho hospodyně nemluvily anglicky. Zavolaly mu ale telefonem a domluvili jsme se, že nás vyzvedne u motorky a ukáže nám cestu k parkovišti. Parkování mělo být hned u baráku, ve skutečnosti bylo ale víc jak 200 metrů pěšky rušnými ulicemi. K motorce jsem se vrátila asi po 20 minutách.
…a mezi tím Ondra…
Zaparkoval motorku na opačné straně ulice, což mu zabralo dobrých pár minut, než si vybojoval prostor, aby vůbec mohl projel. Pak musel statečně odmítat hašiš, který mu nabízeli tři Maročani, a vysvětloval jim, že doopravdy nepotřebuje, aby ho někdo zavedl na ubytování. Mezi tím mi stihnul napsat es-em-esku: „Kde jsi?“ Kluci ale pořád nechápali, na koho tam Ondra vlastně čeká. Když mě zahlédli, jak se vracím, zeptali se mého přítele, jestli náhodou nejsem jeho sestra. Anglické slovíčko girlfriend jim nic neříkalo. Chtě-nechtě, Ondra mě musel prohlásit za svou manželku. 🙂
Měli jsme štěstí, že nás oslovil upřímný člověk a všechno dopadlo dobře. Majitel Riad Abjaou nás vyzvedl, nechali jsme motorku na hlídaném parkovišti a mohli jsme si dát oraz. Podrobnější exkurzi města jsme si naplánovali až na druhý den.
Marrákeš — Essaouira
Dopoledne jsme se courali po medíně a navštívili jsme pár míst, které jsme uznali za zajímavé. Doporučujeme například hlavní náměstí Jama El f’na a tradiční tržiště souk Semmarine. Kousek od náměstí se nachází největší mešita v Marrákeši — Kutubíja, která pochází z 12. století. Pokud nejste muslimové jako my, na mešitu se budete moct dívat jenom z venku. Z placených atrakcí jsme se spontánně rozhodli podívat na Saadské hrobky a palác El Badi. Prohlídky nás ale moc neoslovily. Podruhé už bychom tam asi nešli.
Z Marrákeše jsme se vydali po silnici R207 do letoviska As-Sawíra — Essaouira. Ze samotné Marrákeše ale nebylo úplně jednoduché se vymotat. Nejdřív jsme zjistili, že strejda na hlídaném parkovišti místo 1 EUR, které uvádělo naše ubytování, chce za naši motorku 4 EUR. Zkoušeli jsme se hádat, ale nemělo to smysl. Zaplatili jsme a připojili jsme se do hektického městského provozu. Bylo sice vedro, ale i tak jsem byla asi víc zpocená z těch šílených řidičů kolem nás. Všechno jsme ale zvládli bez jediného škrábance.
Než jsme dojeli do Essaouiry, zastavili nás policajti. Nelíbila se jim naše rychlost, která byla prý o 20 km vyšší než bylo dovoleno. Nejdřív chtěli asi 300 MAD, nakonec to Ondra nějak ukecal na 100 a mohli jsme pokračovat.
Co návštivit v Essaouiře?
Ve městě jsme strávili jeden a půl dne. Chtěli jsme si dopřát trochu odpočinku, dát si něco jiného k jídlu než tažín a taky vyprat hadry. Záleželo nám na tom, abychom se nemuseli motat v úzkém centru s motorkou, proto jsme se rozhodli pro skromný Hotel Borj Mogador asi 2 kilometry od centra.
Letovisko leží u Atlantského oceánu, proto určitě doporučujeme vydat se na procházku po dlouhé písečné pláží. Uvidíte tam i hodně (kite) surfařů. Od oceánu docela dost fouká a je to tak ideální místo pro milovníky tohoto sportu. Pak se můžete vydat do medíny se zachovalými městskými hradbami, které jsou také zapsané do seznamu UNESCO. Také tady se natáčely scény ze seriálu Hra o trůny, kde si Essaouira zahrála otrocké město Astapor. Můžete si zajít i do rybářského přístavu, ale nejlépe s deštníkem. Je tam totiž hodně racků, jestli víte co tím myslím. 🙂 Do města jezdí dost cizinců, takže nebyl problém si dát v restauraci i pivo nebo víno.
Essaouria — Casablanca
Předposlední den naší cesty po Maroku jsme vyrazili do Casablanky po silnici R301 a pak po poloprázdné dálnici A1. Čím blíž jsme byli Casablance, tím byl provoz na silnici hustší a hustší a řidiči jezdili jak chtěli. Asi nás nejvíc štvalo to, že místní nepoužívají blinkry a nedodržují jízdu v pruzích. Prostě si tam místo na silnici musí každý vybojovat. Na podobné chování řidičů už jsme byli zvyklí z Jordánska, ale stejně jsme byli rádi, že náš hotel byl asi 10 kilometrů od centra a nemusíme jet dál. Do centra Casablanky rozhodně na motorce nejezděte, pokud nechcete přijít k úrazu.
Z celé Casablanky nás vlastně zajímala jenom mešita Hassana II. — největší mešita v Africe a sedmá největší na světě. Její minaret je zároveň druhým největším na světě. Měli jsme štěstí, že chvíli poté, co jsme přišli, se otevřela obrovská vrata mešity a mohli jsme alespoň nahlédnout dovnitř. Do centra a zpátky jsme se svezli taxíkem, což byl sám o sobě velký zážitek. Jenom jsme čekali, kdy do někoho nabouráme, někoho škrábneme nebo kdy někdo nabourá do nás. Za cestu do centra si řidič taxíku (bez taxametru) řekl o 50 dirhamů. Zajímavé bylo, že při zpáteční cestě si jiný taxikář (s taxametrem) řekl za stejnou vzdálenost pouhých 17 dirhamů, přestože oba jezdili pro stejnou společnost.
Casablanca — Tanger Med
Poslední den jsme věnovali přesunu do přístavu. Pokračovali jsme po dálnici A1 a pak jsme se svezli po dálnici A4 do Tanger Med. Byl to první a jediný den, kdy nám za celou cestu po Maroku trochu zapršelo.
Jestli se někdy budete vracet do Evropy přes Tanger Med, dejte si pozor na jednoho šmelináře. Měli jsme ne něj smůlu. Odchytil nás asi 200 metrů před skutečným vjezdem do přístavu. Měl na sobě výstražnou vestu a tvářil se jako zaměstnanec přístavu. Mával na nás abychom zastavili. Chtěl abychom mu ukázali lístky na trajekt. Řekl nám kudy máme jet a řekl si u toho o 50 dirhamů. Měl v rukou naše lístky, takže jsme mu dali co chtěl. Lístky nám vrátil a jeli jsme dál. Až když jsme se blížili ke skutečnému vjezdu, tak nám došlo, že jsme se nechali tak blbě podvést. Jestli toho zmetka někdy potkáte, dejte mu pár facek i od nás.
Cesta domů aneb motorka i počasí zase zlobí
Dopluli jsme do Algeciras, a protože jsme se nalodili mezi prvními, museli jsme počkat, až ostatní odjedou, abychom i my mohli opustit trajekt. Ono to ale tak jednoduše nešlo. Motorka zase nechtěla startovat! Mysleli jsme si, že to bude opět konektor u spínače na páčce spojky, ale kvedlání konektorem ani jeho rychlé očištění nepomáhalo. Byli jsme na horní palubě a museli jsme nějak sjet dolů po rampě. Bez nastartované motorky jsme si netroufli sjíždět rampu spolu. A dobře jsme udělali. Když Ondra opatrně sjížděl dolů, tak mu na kluzké rampě podjelo přední kolo a plesknul sebou i motorkou o rampu. Z toho pohledu mě málem kleplo a spolu s neméně vyděšenou posádkou jsme spěchali na pomoc. Naštěstí se nic nestalo. Utrpěl jenom blinkr a Ondrovo ego. V pěti lidech jsme pomalu posouvali motorku dolů po rampě.
Volat odtah nebo nevolat – to je otázka
Motorku jsme vytlačili z trajektu a zkoušeli jsme ji nastartovat. V hlavách nám začala kolovat myšlenka, že je skoro deset hodin večer a my po celém dnu budeme ještě tlačit motorku 5 kilometrů k hostelu a budeme volat odtah. V té době jsme ještě nevěděli proč, ale motorka se po pár minutách probrala k životu a nastartovala. Jeli jsme tedy honem ven z přístavu a co nejrychleji k našemu hostelu, pro případ, že by si to motorka chtěla zase rozmyslet. Zvládli jsme to.
Druhý den ráno jsme se ani neoblékali do motorkářských věcí a šli jsme nejdřív k motorce zjišťovat, jestli nás vůbec odveze domů. Zase nestartovala. Improvizované přemostění spojkového spínače drátem nepomohlo. Spínač to nebyl. Všimli jsme si ale, že se při každém zmáčknutí tlačítka startéru ozvalo cvaknutí, ale samotný motor startéru se nehnul a ani se o to nepokusil. Podezření padlo na cívku, která zasouvá převod startéru. Na rozebírání startéru jsme neměli nářadí. Ondra ale zkusil zacloumat motorkou se zařazenou rychlostí. Pomohlo to. Kolečka převodovky se pootočila a startér zafungoval, jak měl. Věděli jsme, kde je problém, a získali jsme jistotu, že už to domů nějak zvládneme.
5 dnů do Prahy
Cestou domů jsme zažili nejhnusnější počasí, které se dalo srovnávat snad jenom s jízdou na motorce severním Norskem začátkem léta. Prakticky celou dobu nám pršelo a místy teplota klesala i ke čtyřem stupňům Celsia. Přestávky jsme dělali zhruba každou hodinu, večer dokonce i po půl hodině. Pokaždé jsme se 20 minut klepali u horkého čaje a čekali jsme, až aspoň trochu rozmrzneme. Cestou jsme nepotkali víc než pět motorek. Museli to být asi stejní blázni jako my. Kdo normální by jezdil v takovém počasí na motorce a ještě navíc po dálnici.
Chčije a chčije
První den jsme zmrzlí a promočení dojeli do Salamanky. Pomalu se z toho stávala tradice, že jsme poslední dvě hodiny před cílem schytali ten největší slejvák. A to jsme tehdy ani nevěděli, že za to máme být ještě vděční…
V lehce vlhkých botách a rukavicích jsme další den ráno vyrazili do městečka Dax ve Francii. Půl dne se nám dařilo kličkovat mezi modrou oblohou a deštěm, a pak jsme tradičně dvě hodiny před cílem vjeli do největšího deště i s bouřkou. Rukavice jsme mohli ždímat. Zkoušeli jsme nemyslet na tu vodu, která nám čvachtala v botách, a doufali jsme, že v hotelu bude spousta toaleťáku, kterým vycpeme mokré boty, a že snad zítra to bude lepší.
Chčije a chčije a je hrozná kosa
Třetího dne, když jsme si oblékali mokré, studené a smradlavé ponožky, jsme doufali, že když dojedeme k Bordeaux, počasí k nám bude aspoň o trochu vlídnější. Po deseti minutách jízdy jsme vjeli do deště a naše vlhké boty a oblečení byly najednou zase mokré. Hned po ránu. Vidina toho, že pojedeme v mokrých hadrech ještě deset hodin, nás moc nepotěšila. Skoro celou cestu pršelo a když zrovna nepršelo a hadry nám trochu vyschly, zase jsme vjeli do deště a byli jsme mokří. Zapíchli jsme to ve Vichy. Dál jsme nebyli schopní jet. „Horší to už být nemůže“, říkali jsme si.
Z Vichy jsme jeli do městečka Kehl, které se nachází kousek od Štrasburku. Výjimečně nepršelo, dokonce svítilo sluníčko a bylo i o trochu tepleji. Zjistili jsme, že Francie je docela hezká, když zrovna neprší. Kdyby ještě měli levnější benzín a nemuseli jsme tam řešit nefunkční motorku, tak bychom ji snad i milovali.
Poslední den. Poslední úsek z Kehl do Prahy. Po ránu jsme byli rozmazlení suchými ponožkami a oblečením. Tento komfort jsme si ale bohužel dlouho nedopřáli. Po půl hodině jsme opět vjeli do deště a po chvíli jsme byli zase mokří. Toho dne jsme zažili to vůbec nejhorší počasí. Chcanec, přes který často nebylo ani vidět, měl skončit u Stuttgartu, ale Windy ta předpověď tentokrát moc nevyšla. V dešti jsme jeli skoro až k českým hranicím. Naštěstí jsme to ale všechno zvládli a dojeli ve zdraví a v jednom (zmrzlém) kuse domů!
Rady a tipy na cestu
Ubytování
Nocleh jsme rezervovali obvykle den předem, občas i přímo daný den. Využívali jsme Booking.com a aplikaci Camping.Info. Bohužel jsme kvůli vydatným dešťům kempovali jenom jednou. Prakticky celou cestu jsme přespávali v penzionech, hostelech a levných hotelech. V Evropě se nám dařilo sehnat pokoje s koupelnou za 30-40 EUR za noc. Maroko bylo o dost levnější, ale platilo tam pravidlo: „Máš, co si zaplatíš.“ Za pokoj s koupelnou a snídaní jsme platili od 20 do 40 EUR za noc. Za ty peníze čekejte určitě nižší standard než třeba na Balkánu. Pokud vám záleží na čase, rozhodně si rezervujte ubytko s možností snídaně a večeře.
Stav silnic
Silnice, po kterých jsme jeli, byly většinou v dobrém stavu. V Německu, Franci a na severu Španělska byl dost velký provoz náklaďáků. Ve Španělsku doporučujeme jet po silnici E803 přes Valladolid směrem na Sevillu. Cesta je v dobrém stavu a je tam celkem malý provoz. Navíc se můžete kochat okolní krajinou.
V Maroku jsme si na silnice moc nemohli stěžovat. Na horší nebo nezpevněný povrch jsme narazili, jenom když jsme projížděli berberskými vesnicemi v Atlasu, v soutěsce Todra nebo v okolí Merzougy. Dobré je dávat si pozor na ovce nebo kozy, které se mohou nečekaně objevit na silnici nebo na ni skočit zrovna ve chvíli, kdy projíždíte kolem. Totéž platí i pro cyklisty a chodce, kteří se pohybují po celé šířce vozovky a na auta nebo motorky si moc nedávají pozor. Ve velkých městech, jako je třeba Casablanca nebo Marrákeš, moc nedoporučujeme jezdit do centra kvůli hektickému provozu, stylu řízení místních a problémům s parkováním v medíně. Pokud na to není člověk zvyklý, tak se může velice snadno dostat do problémů.
Silniční poplatky
Silničním poplatkům jsme se vyhnuli jenom v Německu, kde se za dálnice neplatí.
Ve Francii jsou dálnice zpoplatněné. Mají mýtné brány (většinou bez obsluhy), které vám automaticky naúčtují částku za projetý úsek. Párkrát se nám stalo, že nám naúčtovali poplatek za auto místo poplatku za motorku. Rozdíl v ceně nám ale pak zpětně vrátili na kartu. Nevýhodou bylo to, že se mýtné brány občas nacházely jenom pár kilometrů od sebe. Sundávat a oblékat mokré rukavice každých pár minut kvůli placení není zrovna pohodlné. Za projeté úseky jsme platili zhruba od 1 EUR do 15 EUR.
Ve Španělsku se nám podařilo jet v drtivé většině po nezpoplatněných silnicích. Pouze na severu u San Sebastianu a pak okolo Sevilly jsme platili za průjezd po dálnici. Byly tam opět mýtné brány (s obsluhou) a bylo možné platit kartou. Za projeté úseky jsme platili od 7 EUR do 14 EUR.
V Maroku jsme jeli zpoplatněným úsekem dálnice A1 z Casablancy do Tanger Med a kousek po dálnici A4 z Tanger Med směrem na Chefchaouen. V Maroku jsou mýtné brány (s obsluhou), ale pozor, nemohli jsme tam platit kartou. I přes to, že na některých branách byly samolepky Visa nebo Mastercard, vždycky po nás chtěli hotovost. Za dálniční poplatky v Maroku jsme utratili kolem 220 MAD.
Benzín a benzínky
Ceny benzínu v západní Evropě byly na naše poměry dost vysoké. V Německu jsme platili cca 1,60 EUR za litr a ve Franci cca 1,61 — 1,81 EUR za litr. Španělsko nás trochu potěšilo. Tam jsme platili cca 1,28 — 1,43 EUR za litr. Důležité je zmínit, že jsme tankovali u dálnic, proto byly ceny ještě o něco vyšší. Co se týče benzínek, v Německu a ve Francii nabízely všechno možné. Byly velké a moderní. Ve Španělsku jsme narazili hlavně na menší benzínky, často na samotě, uprostřed ničeho. Vzdálenost mezi benzínkami byla občas i 60 km. Mezi benzínkami bylo ale hodně odpočívadel, u kterých se dalo bez problému zastavit.
V Maroku stál benzín cca 10,81 — 11,19 MAD za litr. Benzínky byly s obsluhou a v drtivé většině případů berou jenom hotovost (vyjma třeba Shell, kde se dá platit kartou). Zajímavostí bylo, že jídlo na benzínkách nebylo tak předražené jako v Evropě. Na některých vařili dokonce i tažín. Na větších benzínkách se dalo najíst, na menších bylo možné si dát jenom kafe nebo čaj. Dobře je počítat s většími vzdálenostmi mezi benzínkami. Hlavně v pohoří Atlas. Připravte se také na více či méně smradlavé turecké záchody.
Jídlo
V Maroku jsme vždy měli sladkou snídani. Servírovali lívance, různé druhy marmelády, máslo, marocký chleba (khobz), mátový nebo černý čaj, čerstvý džus, občas vajíčko na tvrdo. Typickým marockým jídlem je tažín. Stejně tak se jmenuje nádoba, ve které se vaří jídlo. Tažín je dušené maso se zeleninou. My jsme nejčastěji měli tažín s kuřecím masem. Ochutnali jsme i kefta tažín, což jsou mleté hovězí nebo jehněčí kuličky s volským okem. Když jsme měli hlad, stačilo říct kouzelné slovo „tažín“ a hned jsme se domluvili.
Závěr
Cesta do Maroka na motorce byla naší druhou větší společnou cestou, kterou jsme podnikli. Zabrala nám tři týdny. Ve zkratce:
- strávili jsme 21 dnů na cestě od 19. 10. 2019 do 8. 11. 2019,
- najeli jsme 8806 kilometrů,
- nejchladněji bylo okolo Vichy — pouze čtyři stupně Celsia,
- nejtepleji bylo v Marrákeši — 28 stupňů Celsia,
- jednou nás museli odtáhnout,
- nejdražší cesta taxíkem byla ve Francii — 58 EUR za 20 kilometrů,
- nejdražší benzín byl ve Francii,
- v Maroku jsme pět dnů po sobě jedli tažín,
- za celou cestu jsme neměli žádné zažívací problémy,
- dostali jsme jednu pokutu,
- jednou jsme se pohádali,
- celkem nás naše třítýdenní cesta vyšla včetně všech poplatků (jídlo, benzín, dálniční poplatky, noclehy, vstupenky atd.) na zhruba 25 000 Kč za osobu.