Po tom, co jsem podniknul svou první větší cestu na motorce, se mě několik kamarádů ptalo, jestli někde sepíšu svoje zážitky, jestli bych jim neukázal fotky atd. Znáte to. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jakou formu zvolit. Příspěvky na FB rychle zmizí v propadlišti dějin a pouhé sdílení fotek s komentáři nedokáže dostatečně nastínit celý příběh. Nenapadlo mě proto nic lepšího, než založit další cestovatelský blog. Další z mnoha.
Všechny čtenáře bych chtěl předem uklidnit — nemám ambice stát se spisovatelem, a proto se vás pokusím co nejméně obtěžovat svým psaním. Vlastně se nepovažuji ani za cestovatele. Prostě mě jenom baví cestovat na motorce. Kdo na motorce jezdí, ten určitě zná ten obrovský pocit svobody, který nás, motorkáře, nutí každý víkend objevovat nová místa, nové zatáčky.
Ke své první velké motovýpravě se vracím po osmi měsících, kdy spousta detailů už nadobro zmizela z paměti. Pokusím se proto alespoň zachránit těch pár zajímavostí, které tam ještě zbyly. Takže! Once upon a time…
Den první — cesta z města
Krásné srpnové sobotní dopoledne. Všechno sbaleno. Už jenom naházet věci na motorku a vyrazit. Cestou jsem se ještě zastavil v Bikers Crown, abych se zeptal, jestli mají reflexní nálepky na helmu, které jsou ve Francii povinné. Neměli. 🙂 Vyrazil jsem tedy z Prahy směrem na České Budějovice. Projel jsem všechny ty příšerné kolony, uzavírky a objížďky a pokračoval dál směrem na Dolní Dvořiště. Koupil jsem rakouskou dálniční známku a jel dál směrem na Salzburg.
Kousek před Salzburgem jsem sjel z dálnice k jezeru Attersee — první plánované zastávce. Výhledu na jezero a okolní hory jsem si ale moc neužíval, protože mě dostihlo špatné počasí a turisti. Mraky turistů! S velkou nechutí jsem se teda prodral tím mraveništěm až na druhou stranu jezera do Unterachu. Teď už zbývalo jenom najít kemp a ubytovat se.
Den druhý — Salzkammergut
První den večer jsem na recepci v kempu vyfasoval dřevěnou desku. Prý ji mám dát pod stojan motorky, říkala paní na recepci. Moc jsem nechápal, ale pro jistotu jsem tam tu desku dal. Ráno jsem to pochopil. Celou noc totiž hodně pršelo a tráva pod motorkou byla podmáčená tak, že se celá deska zabořila deset centimetrů do bahna. Raději nechci vědět, jak by to dopadlo, kdybych tam tu desku nedal.
Sbalil jsem teda všechny věci a jel k Halštatskému jezeru. Turistů na silnicích už bylo naštěstí o poznání míň, takže cesta ubíhala celkem rychle. Po pár desítkách minut jsem dorazil k jezeru. Ten pohled mi vyrazil dech! Hladina jezera byla bez jediné vlnky. Na hladině se zrcadlil protější kopec a vesnice na opačném konci jezera. Snažil jsem se z kufru rychle vydolovat foťák, když jsem zaslechnul příšerný zvuk. Motorový člun! Ten zmetek mi zkazil perfektní záběr! Naštvaně jsem hodil foťák zpátky do kufru, sednul na motorku a odjel.
Po cestě začalo zase pršet, takže už jsem nikde nezastavoval a jel rovnou do Zell am See — mojí zastávky před Grossglocknerem.
Den třetí — Grossglockner
Konečně přestalo pršet, ale já jsem musel řešit jiný problém. Po předchozích dvou dnech mě totiž od toho neustálého mačkání spojky začalo zlobit zápěstí. V kempu jsem si ještě koupil snídani a jel jsem hledat lékárnu. Sehnal jsem nějakou rakouskou obdobu Voltarenu a vyrazil jsem na Grossglockner.
Zaplatil jsem mýto, vyfasoval nálepku na kufr, pozdravil kolegy motorkáře a jel dál směrem do Grossglocknerského průsmyku. Přede mnou se vinula krásná, široká silnice plná zatáček a až na pár motorkářů tady nebyl skoro žádný provoz. Cestou nahoru jsem projel vrstvou mraků a tu a tam se občas objevilo i sluníčko.
Z Grossglockneru jsem pokračoval přes Lienz směrem do Itálie a odtud přes Brennerský průsmyk zpět do Rakouska, nádhernou krajinou kolem Innsbrucku až do Umhausenu v Ötztalských Alpách.
V kempu na recepci mi paní poradila, že bych si určitě neměl nechat ujít nedaleký vodopád — Stuibenfall. Rozbalil jsem teda stan, sundal ze sebe motorkářské věci a vyrazil k vodopádu, dokud ještě bylo nějaké světlo.
Den čtvrtý — Timmelsjoch
V Umhausenu mě čekalo mrazivé ráno. Litoval jsem, že jsem si s sebou vzal jenom lehký cyklospacák. Navíc díky okolním kopcům začalo do kempu svítit slunko až kolem desáté hodiny dopoledne, takže jsem mrznul i při balení věcí.
Cestou na Timmelsjoch jsem si užíval monumentální skalní štíty zvedající se z Ötztalského údolí, zaplatil další mýto, vyfasoval další nálepku, projel další krásnou silnici až k vrcholu průsmyku, přejel hranici a …
Přejezdem přes Timmelsjoch končí tento blog post, ale mé alpské dobrodružství ještě zdaleka nekončí. Těšte se na mnohem dramatičtější příběh z Itálie!
