Alpy: Itálie


česky | english

V prvním díle mého alpského putování mě cesta zavedla do Rakouska. Projel jsem Salzkammergut — oblast jezer v okolí Salzburgu, Grossglocknerský a Brennerský průsmyk, nádherné údolí řeky Inn, Ötztalské údolí a svoje vyprávění jsem zakončil přejezdem rakousko-italských hranic v průsmyku Timmelsjoch. V dnešním díle se zaměřím na italskou část mojí cesty a první vážné problémy, které mě po cestě potkaly.

Den čtvrtý — Timmelsjoch

Po přejezdu rakousko-italských hranic následovalo vystřízlivění. Skončilo rozmazlování perfektními rakouskými silnicemi a následovala tvrdá realita. Byl jsem donucen sjet asi deset kilometrů úzké hrbolaté silnice, kde i protijedoucí auto znamenalo problém. Několikrát jsem musel téměř zastavit. O situace, kdy se mě vedle projíždějící auto skoro dotýkalo zrcátkem, zatímco já jsem balancoval na hraně silnice, nebyla nouze. Žádná svodidla. Jenom tenký provázek, asi aby se neřeklo, a hluboká propast. Po tom, co jsem sjel ten zabijácký kopec, jsem zastavil, abych to rozdýchal a ještě jednou se pokochal výhledem na Timmelsjoch.

Pokračoval jsem dál směrem do italského Merana. V úseku od městečka San Leonardo in Passiria do Merana na mě čekalo dvacet kilometrů dlouhé překvapení — krásná silnice plná zatáček procházející údolím řeky Passirio. Byl tady sice už trochu větší provoz, ale silnice byla dost široká na předjíždění. Po stresujícím sjezdu z Timmelsjochu to bylo hezké zpestření dne. Z Merana jsem pokračoval směrem ke švýcarským hranicím do městečka Prato allo Stelvio — mojí zastávky před perlou italských průsmyků — Stelviem.

Den pátý — Stelvio

Ráno jsem rychle sbalil všechny věci a celý natěšený jsem vyrazil na Stelvio. Za průjezd Stelviem se nic neplatí, což znamená tři věci — žádná mýtná brána, žádná nálepka na kufr a bohužel i trochu větší provoz. Začátek průsmyku vede lesem po silnici šířkou i kvalitou podobné té, po které jsem sjížděl Timmelsjoch. Projel jsem prvních pár serpentin a provoz už začínal docela houstnout. Pokoušel jsem se všechny plechovkáře předjíždět, ale bylo to marné. Štrúdl se táhnul až k vrcholu průsmyku. Po cestě jezdily i autobusy a náklaďáky. Dokonce jsem kvůli nim musel několikrát úplně zastavit, protože blokovali každou větší zatáčku. „Kde je ta úžasná silnice, o které tak básnil Clarkson v Top Gearu?“ říkal jsem si.

Před vrcholem průsmyku jsem zastavil, abych si odpočinul od toho otravného popojíždění a taky abych se trochu pokochal výhledem a udělal pár fotek. Ten výhled stál opravdu za to. Vyjel jsem posledních pár zatáček k vrcholu a najednou bylo všechno jinak! Silnice se rozšířila, povrch se zlepšil a plechovkáři se asi propadli do země, protože si jinak neumím vysvětlit tu prázdnou silnici. Tohle bylo to Stelvio, o kterém mluvil Clarkson! Celou cestu až do Bormia jsem si připadal jak děcko o Vánocích.

Z Bormia jsem pokračoval už po dálnici směrem na Tirano a k jezeru Lecco. Zakotvil jsem u sousedního menšího jezera poblíž městečka Erba, což, jak se později ukázalo, nebyl úplně nejlepší nápad. V Erbě chcípnul pes, zřejmě nudou, protože jenom hledání hospody, ve které by kromě sledování fotbalu byli ochotní nabídnout i jídlo, znamenalo několikakilometrovou procházku.

Den šestý — přesun do Francie

Šestý den mě čekal docela dlouhý a zdánlivě nudný přesun z italského zapadákova do Francie k Ženevskému jezeru. Stavil jsem se ještě natankovat a vyrazil jsem směrem k tunelu pod Mont Blancem.

U tunelu ale začalo opravdové peklo! Venku bylo čtyřicet stupňů ve stínu a mezi mnou a mýtnou bránou byla několik stovek metrů dlouhá fronta. Stálo se ve dvou pruzích těsně vedle sebe, takže ani nebylo kudy předbíhat. Půl hodiny jsem se pomalu pekl v motorkářských hadrech, já i motorka jsme se bořili do asfaltu a klimatizace okolních plechovek na nás statečně foukaly horký vzduch. Když jsme se konečně dostali k mýtné bráně, tak jsem si z toho horka ani nevšimnul, že mě ten zmetek v mýtnici pěkně natáhnul. Místo 29 Euro za motorku mně naúčtoval 44 Euro za plechovku!

Konečně! Zvedla se závora a mohl jsem se jet po tom utrpení zchladit do tunelu. Vzal jsem za plyn, pouštím spojku, ale motorka jenom zaškytala a chcípla. „Asi jsem jenom rychle pustil spojku,“ napadlo mě. Nastartoval jsem, pokusil jsem se rozjet, ale motorka neujela ani dva metry a znovu chcípla. „Asi už má toho horka taky dost,“ myslel jsem si. Potupně jsem teda odtlačil motorku ke kraji, nechal projet plechovkáře a dál jsem se smažil v tom vedru, dokud motorka aspoň trochu nezchládla.

Znovu jsem nastartoval. Se spojkou jsem se tentokrát hrál jak žák autoškoly a hurá! Povedlo se! Vjel jsem do tunelu. Dostal jsem se zhruba do poloviny a motorka zase chcípla! Rychle jsem vymáčknul spojku, abych neztratil rychlost, a přemýšlel jsem, co dál. V tunelu byl jenom jeden pruh v každém směru a kdybych zastavil, tak by kvůli mně zastavili i celý tunel. Raději jsem ani nepřemýšlel nad případnou pokutou. Zkusil jsem s vymáčklou spojkou zatočit startérem a motor naštěstí chytnul. V průběhu těch zbylých šesti kilometrů jsem musel za jízdy startovat ještě několikrát… „Konečně! Teď už můžu někde zastavit a zjistit, co je s motorkou!“ zajásal jsem, když jsem uviděl světlo na konci tunelu.

Průjezdem tunelu a překročením italsko-francouzských hranic končí tento díl mého vyprávění. Pokud vás zajímá, jak to se mnou a hlavně s motorkou dopadlo, počkejte si na příští a zároveň i poslední část mého alpského dobrodružství.


česky | english

The first episode of my adventure led me to Austria. I went through Salzkammergut — a region of lakes near Salzburg; Grossglockner and Brenner passes, beautiful valley around the Inn river, the Ötztal valley and I ended up crossing the Austrian-Italian border at the highest point of the Timmelsjoch pass. This episode will tell you something about the Italian part of my journey and the first serious troubles I had to deal with.

Day four — Timmelsjoch

After crossing the Austrian-Italian border, I was thrown back into reality. There was no more pampering with perfect Austrian roads. I was forced to go down a ten kilometres long narrow, bumpy road, where every car in the opposite direction was a problem. I almost had to stop a few times. Cars touching my elbows with their rear-view mirrors while I was balancing on the edge of the road were nothing unusual. No crash barriers. Just a thin twine and a deep chasm. After I made it down from this deadly mountain, I stopped to catch my breath and to enjoy the amazing view once again.

I was going on to Merano when I stumbled upon a nice surprise — an amazing twenty kilometres long curvy road going through the Passeier valley from San Leonardo in Passiria to Merano. The traffic was a little bit higher in there but the road was wide enough for overtaking. It was a great relax after the stressful ride from Timmelsjoch. I continued from Merano towards Swiss border to Prato allo Stelvio — my stop before the crown jewel of Italian passes — Stelvio.

Day five — Stelvio

I packed all my stuff in the morning and all excited headed out to Stelvio. There was no fee for going through Stelvio, which basically meant three things — no toll gates, no sticker on my case and, unfortunately, higher traffic. Right from the beginning there was a road going in woods similar to the one I went down from Timmelsjoch. I got past a first few hairpins and the traffic was getting higher and higher. I was trying to overtake all the cars but it was pointless. There was a continuous line of wrecks going up to the highest point of the pass. There were even trucks and busses blocking every other bend and stopping all the traffic behind them. I was wondering, „Where is the magnificent road that Clarkson praised so much in Top Gear?“

I made a short stop before the highest point to take some rest from all the annoying stops and goes and, of course, to enjoy the views and to take some pictures. The views were really something. I made it through the last few bends up to the top and everything was different. Wide road, great surface, and all the cars had vanished somewhere. This was the Stelvio Clarkson was babbling about! I felt like a kid having Christmas all the way to Bormio.

I went on from Bormio towards Tirano and the lake Lecco. I made my final stop at a smaller lake near Erba, which turned out to be a bad idea. Erba was a pit where watching football was the number one offer of every „restaurant“ but finding a place to eat meant a few kilometres of walking.

Day six — moving to France

Ahead of me, there was quite long and seemingly boring transfer from the Italian Nowheresville to the French part of Lake Geneva. I made a short stop to refuel my motorbike and then I headed out to the tunnel under Mont Blanc.

There was a real hell awaiting me in front of the tunnel. The temperature was hitting forty degrees Celsius and there was a few hundred metres long queue between me and the toll gate. Cars were lined up in two lanes with only a little gap between them. There was no space for overtaking. I was slowly melting in my bikers‘ clothes for more than half an hour, sinking into the asphalt with all the air-conditioned cars around me pumping hot air into my face. When I finally got to the toll gate, I didn’t even notice that the bastard inside of the booth charged me 44 Euro instead of 29.

Finally! The bar lifted up and I was free to go into the cold tunnel. I pulled the throttle, I was releasing the clutch and… The engine stopped! „OK, I was probably just too fast on the clutch,“ I told myself. I started the engine, tried to move off, but the bike stopped again after a couple of metres. „I guess it can’t stand the heat as well,“ I thought. Ashamed, I pushed the bike aside and let the cars go. I was enjoying the sunshine while the bike was cooling down.

After another half an hour, I started the engine again, I was playing with the clutch like a driving school student and… Eureka! I made it! I entered the tunnel. I was roughly in the middle of the tunnel when the engine stopped again. I quickly pressed the clutch not to loose the speed and started thinking about my next steps. There was only one lane in each direction, so if I’d stopped, they’d have had to stop the whole tunnel because of me. I was trying not to think about the eventual fine. I hit the start button with the clutch pressed and, luckily, the engine started. I had to repeat this procedure a few more times before I got to the end of the tunnel. „Yes! Finally, I can stop somewhere and figure out what’s wrong with the bike,“ I was happy when I saw the end of the tunnel.

Despite the odds, I made it through the tunnel to France and it means the end to this episode. If you’re interested what happened to me and my motorbike, wait for the last part of my Alps adventure!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s