Druhý díl mé spanilé jízdy Alpami jsem věnoval mému krkolomnému sjezdu z Timmelsjochu, skvělým zatáčkám v okolí italského Merana, příšernému, ale zároveň i velkolepému Stelviu a nakonec i problémům, které mě potkaly pod Mont Blancem. Chcete vědět jak to celé dopadlo? Tak pokračujte ve čtení…
Den šestý — přesun do Francie
Po tom, co jsem vyjel na francouzské straně z tunelu, jsem hledal nějaké místo, kde bych mohl zastavit a zjistit, co se děje. Dojel jsem až do městečka Chamonix. Sesednul jsem z motorky a začal jsem kontrolovat všechno, co mě napadlo. Nic zajímavého jsem ale nezjistil. Vlastně až na jednu věc. Když jsem sundával tankvak, tak jsem si všimnul nějaké divné lepivé sračky, která zjevně zkondenzovala mezi tankvakem a víkem nádrže. V ten moment jsem tomu ale ještě nevěnoval velkou pozornost.
Řeším motorku…
Úplně bezradný jsem volal do svého servisu. „To je stříkačka, co?“ zeptal se mě mechanik. „To je no,“ souhlasil jsem. „Tak to ti moc nepomůžu. Tam je spousta elektroniky a to já takhle na dálku nedokážu nic zjistit. To může být cokoliv,“ ozvalo se. Bylo mi jasné, že má pravdu, a že po telefonu se motorka opravovat nedá. Ještě mi poradil, abych odpojil baterku a nechal motorku zchládnout, což jsem hned udělal. Já jsem se mezitím věnoval té lepivé hmotě, kterou jsem objevil na víku nádrže. Napadlo mě, že to asi bude mít souvislost s posledním tankováním.
…a vyřešil jsem!
Připojil jsem baterku, nastartoval jsem, ale hned po prvních pár metrech mi bylo jasné, že to nepomohlo. Kdykoliv jsem vzal trochu víc za plyn nebo kdykoliv se ručička otáčkoměru přehoupla přes pět tisíc, tak okamžitě začaly padat otáčky a motor chcípnul. S úmyslem naředit ten blivajz, který jsem naposled natankoval, a s vypětím všech sil jsem se dokodrcal k nejbližší benzínce, jenom abych zjistil, že je samoobslužná, a že se jí nelíbí ani jedna moje platební karta. Ve městě už další benzínka nebyla, takže jsem musel jet několik kilometrů po dálnici s motorkou, která odmítala jet víc jak šedesát. Dojel jsem k další pumpě a tam jsem už nic neriskoval. Doplnil jsem nádrž plnotučným krmivem (čti devadesát-osmičkou), opatrně jsem ujel pár kilometrů, aby se ta dobrota dostala do motoru, vzal jsem za plyn a… Motorka jela! Zase jako nová!
K Ženevskému jezeru jsem dorazil až za tmy, takže jsem už jenom rozbalil stan a usínal s uklidňujícími myšlenkami na hroznou pomstu těm Italům, kteří mi svým benzínem málem zničili motorku.
Den sedmý — Route des Grandes Alpes
Sedmý den mě čekal první ze čtyř dnů vrcholu celé mojí cesty a zároveň hlavní důvod, proč jsem to celé absolvoval — Route des Grandes Alpes. 684 kilometrů zatáček a 16 horských průsmyků (16 velkých + pár menších) od Ženevského jezera až po Azurové pobřeží.
Vyrazil jsem směrem do Cluses, přes které jsem jel i předchozí den. Tentokrát jsem to ale vzal po silnici D902 — naprosto úžasné cestě plné zatáček, které se vinou krásným údolím kolem malé říčky. A jako bonus tam nebyl skoro žádný provoz. Přestože v tomto úseku ještě není žádné větší stoupání nebo klesání, tak pro mě určitě patří k těm nejlepším částem celé Route des Grandes Alpes. Užíval jsem si doslova každý kilometr!
Z Cluses jsem vyrazil po silnici D4 přes La Clusaz, Flumet a Beaufort až do Bourg-Saint-Maurice — cíle pro tento den. Po cestě mě čekalo prvních šest průsmyků, nádherná příroda, skvělé silnice a opět velmi malý provoz.
Den osmý — Route des Grandes Alpes
Z Bourg-Saint-Maurice jsem vyrazil směrem do známého lyžařského střediska ve Val-d’Isère. Projížděl jsem kolem přehrady na řece Isère (té přehrady, která se objevila ve filmu Taxi) a vystoupal jsem až k vrcholu průsmyku Col de l’Iseran, který je se svou nadmořskou výškou 2770 m nejvyšším alpským průsmykem.
Z Col de l’Iseran jsem pokračoval dál přes Modane, Valloire a Briançon až do kempu ve Vallouise. Po cestě mě čekalo dalších pět průsmyků a stejně jako předchozí den i tentokrát byly všude krásné cesty a minimální provoz. Za zmínku stojí ještě všudypřítomní fotografové, kteří si postavili byznys na focení motorkářů v zatáčkách snad všech průsmyků. Bohužel jsem si ani v jednom případě nebyl schopný zapamatovat webovou adresu dotyčného fotografa.
Den devátý — Route des Grandes Alpes
Devátý den mě čekal poslední čistě alpský úsek. Z Vallouise jsem se vracel kousek zpět do Briançonu a potom po silnici D902 přes Col d’Izoard a další čtyři průsmyky do Barcelonnette. V Col d’Izoard jsem si konečně zapamatoval adresu jednoho z fotografů, takže jsem si pak mohl projít jeho fotky a pár si jich i objednat. 🙂
Z Barcelonnette jsem pokračoval skrz průsmyk Col de la Cayolle v národním parku Mercantour do Guillaumes. Tady bohužel končila všechna zábava. Kvalita silnic šla totiž hodně dolů. Celý zbytek cesty až do Saint-Martin-Vésubie jsem byl rád, že jsem nespadnul z motorky. Místňákům to ale evidentně problémy nedělalo. Každých pár minut jsem se pěkně zastyděl, když mě předjížděl nějaký šílenec v Cliu. Pokaždé jsem si říkal: „Motorku přece nebude předjíždět nějaká nákupní taška!“ Zrychlil jsem, ale další zatáčka mě většinou vyškolila dost na to, abych se dobrovolně nechal předjet dalším místním závodníkem.
Den desátý — Route des Grandes Alpes
Poslední den fenomenální Route des Grandes Alpes už mě čekaly jenom dva menší průsmyky a sjezd k Azurovému pobřeží do Mentonu. Výjimečně jsem se nechal zlákat pohodlím hotelu a odpoledne jsem strávil zaslouženým odpočinkem a psychickou přípravou na třídenní cestu domů.
Cesta domů
Původně jsem plánoval cestu domů na čtyři dny, ale po předchozí zkušenosti jsem se rozhodl v Itálii nezastavovat a jel jsem tak až do Rakouska. Aby toho nebylo málo, tak si pro mě Italové na závěr přichystali ještě jedno hezké překvapení. Za necelých 800 kilometrů po dálnici si řekli o lidových 75 Euro. Když k tomu přičtu ještě 25 Euro po cestě tam a těch 44 Euro za projetí pod Mont Blancem, tak mě cesta přes Itálii vyšla jenom na poplatcích na 144 Euro. A já vůl jsem nechtěl jet přes Švýcarsko kvůli drahým dálnicím! Jenom pro srovnání — roční dálniční známka stojí ve Švýcarsku 38 Euro.
V Rakousku jsem přespal u jezera Faaker See, kde jsem v jedné hospodě narazil na kuchaře dobrodruha. Ten když viděl motorku, tak se hned rozpovídal o tom, jak v sedmdesátých letech projížděl Čínu na dvoutaktu. Nestačil jsem se divit, co všechno tam zažil. Když se nad tím teď ale zamýšlím, tak vlastně nevím, kolik z toho si jenom vymyslel. 😀 Od jezera jsem pak už pokračoval rovnou domů s jednodenní zastávkou na Moravě.
Italská dohra
Normálně by to byl asi konec příběhu, ale ten prokletý italský benzín měl v rukávu ještě jedno eso. Protože motorka jezdila, pustil jsem až do konce sezóny celou věc z hlavy. Před letošní sezónou jsem kromě standardní údržby nechal v servisu zkontrolovat i palivovou soustavu. Nevěřil jsem svým očím, když mi potom mechanik ukazoval, co všechno našel v palivovém filtru (viz foto). V servisu všechno vyčistili a zdálo se, že už bude po problémech. Palivové čerpadlo ale bylo jiného názoru. Po menším výletu do Polska letos v dubnu se mi čerpadlo začalo mstít za ten italský benzín a postupně začalo vypovídat službu. Long story short — musel jsem koupit druhé. Oficiálně to tak byl nejdražší benzín, jaký jsem kdy natankoval!
