Norsko: Cesta do Norska


česky | english

Ke své cestě Norskem se opět vracím se zpožděním, snad se mi tedy povede všechno sepsat tak, jak se to ve skutečnosti stalo. Když jsem se po své cestě Alpami rozhodoval, co podniknu příště, tak jsem věděl, že musím trochu zvýšit laťku, ale ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno při své další cestě zažiju. Norsko nebyla jediná země, o které jsem uvažoval, ale když jsem si na internetu prohlížel fotky všeho, co bych tam mohl vidět, tak jsem se rozhodl, že tam prostě chci. Pořád mi ale chyběl cíl cesty. Potřeboval jsem něco ikonického. Něco jako Azurové pobřeží při mé poslední cestě. Hledal jsem na internetu inspiraci a… Našel jsem to! Nordkapp! Nejsevernější místo v Evropě, kam se dá dostat po silnici.

Příprava na cestu

Dal jsem dohromady všechno, co jsem chtěl cestou vidět, sestavil jsem si itinerář a zjistil jsem, že to nemám šanci zvládnout ani kdybych se rozkrájel a každý z těch kousků jel jinou část cesty. Skoro polovinu svého původního plánu jsem teda s těžkým srdcem zahodil. Znovu jsem pracně sestavil itinerář a vyšlo mi, že budu muset za tři týdny zvládnout přibližně devět tisíc kilometrů. Trochu mě z toho zamrazilo v zádech, když jsem si uvědomil, že při své předchozí cestě jsem ujel zhruba polovinu. „Ale co,“ řekl jsem si, „překážky jsou od toho, aby se překonávaly.“

S touhle větou na paměti jsem začal shánět vybavení na cestu. Poučil jsem se z některých problémů při své poslední cestě a pořídil jsem si funkční oblečení z Merino vlny, které nesmrdí ani po několikadenním nošení, a vzal jsem si s sebou jenom trička z umělého vlákna, protože narozdíl od bavlny po vyprání rychle uschnou. Vzhledem k teplotám v Norsku byl důležitý také teplý péřový spacák a alumatka (tenká hliníková podložka pod karimatku), protože zem je v Norsku i přes léto docela chladná. Pokud by někoho zajímalo, proč jsem volil péřový spacák, tak to bylo hlavně kvůli rozměrům. Péřový spacák je totiž po složení podstatně menší než teplotně ekvivalentní spacák z umělého vlákna. Kromě lepšího oblečení a spacáku jsem si s sebou vzal také malý přenosný vařič pro případ nouze a nějaké čínské polévky k tomu.

Cesta naplánovaná, vybavení nakoupeno (nebo jsem si to aspoň myslel), tak hurá do Norska!

Nuda v Německu

Do Norska jsem se plánoval dostat trajektem z dánského přístavu Hirtshals, odkud jezdí pravidelná linka do norského Kristiansandu. Palubní lístek jsem si rezervoval s několikatýdenním předstihem. Cestu do Kristiansandu jsem měl naplánovanou na dva dny.

Poslední červnovou sobotu jsem vyrazil směrem k Hamburku. Bylo krásné počasí, ani náznak toho, co na mě čekalo v příštích dvou dnech. První noc jsem chtěl strávit v kempu kousek před Hamburkem. Skoro celou cestu jsem jel po dálnici, takže vlastně ani není o čem vyprávět. Naštěstí to docela rychle uběhlo.

Když jsem přijížděl do kempu, který byl jenom malý kousek od Labe, tak už začínalo pršet. Rychle jsem rozbalil stan a celý hladový jsem vyrazil pěšky do nedalekého městečka hledat nějakou hospodu. Prošel jsem snad každou ulici ve městě, ale hospoda nikde. Narazil jsem jenom na pár zavřených, ale to bylo všechno. Vlastně to tam celé vypadalo docela opuštěně. Skoro jako by jim ještě nezačala sezóna. Postupně začínalo víc a víc pršet, takže jsem vyrazil zpět do kempu. Dorazil jsem celý mokrý. Byl jsem hrozně rád za ten vařič a čínské polévky, které jsem měl s sebou, takže jsem trochu zahnal hlad a šel spát.

Druhý den ráno jsem se sbalil a vyrazil směrem k Hamburku. Počasí se v noci umoudřilo a opět svítilo sluníčko, takže cesta rychle ubíhala. Během necelé hodiny jsem projížděl Hamburkem a ten pohled mi vyrazil dech. Nikdy předtím jsem tam nebyl, takže jsem se kochal pohledem na přístav, jeho obrovské jeřáby a nekonečné zástupy kontejnerů plných kdoví čeho. Projel jsem Hamburkem a pokračoval jsem dál směrem k Dánským hranicím.

Přes Hirtshals do Kristiansandu

Dánsko mě přivítalo kolonou a hraniční kontrolou. Pas nikdo nechtěl, všichni volně projížděli, ale kontrola tam stejně byla. Asi vyhlíželi uprchlíky. Ta kolona mě trochu znervózněla, protože jsem potřeboval stihnout večerní trajekt. Vytrpěl jsem si to a pokračoval jsem dál.

Kousek za hranicemi jsem si udělal na dálnici obědovou přestávku. Kontroloval jsem telefon a objevil jsem zmeškaný hovor. Bylo to britské číslo. Normálně bych na cizí číslo zpátky nevolal, ale vzpomněl jsem si, že mi z Fjordline (tj. společnosti, která provozuje trajekty mezi Hirtshals a Kristiansandem) volali právě z britského čísla, aby mi potvrdili rezervaci. Zkusil jsem teda zavolat nazpět a moje domněnka se potvrdila. Skutečně mi volali z Fjordline. Bohužel proto, aby mi oznámili, že zrušili můj trajekt kvůli špatnému počasí. Naštěstí mi nabídli náhradní trajekt hned druhý den ráno. Samozřejmě si k tomu nezapomněli říct o doplatek, protože to byla dražší linka. Co na tom, že mi můj trajekt před chvílí zrušili. Původně jsem měl v plánu přespat až v Norsku, takže jsem musel ještě zařídit ubytování poblíž přístavu, abych ráno stihnul trajekt. Naštěstí jsem objevil hezký kemp přímo v Hirtshals jen pár desítek metrů od moře a místního majáku. Zbytek cesty do Hirtshals už jsem nikam nespěchal.

Jak jsem se blížil k přístavu, tak už jsem pomalu začínal chápat, co mysleli tím špatným počasím. Nebe vypadalo jak před apokalypsou, pomalu začínalo pršet a zvedal se vítr. S každým dalším kilometrem to bylo horší a horší. Provoz na dálnici se kvůli počasí znatelně zpomalil. Když jsem vjížděl do Hirtshals, bušil do mě silný nárazový vítr a pršelo tak, že nebylo skoro nic vidět. Kdo jezdí na motorce, tak určitě ví, jak nepříjemný dokáže být boční nárazový vítr. Přidejte k tomu ještě spousty vody a máte dokonalý recept na podkluzující zadní kolo. Posledních pár kilometrů mi zadní kolo lítalo zleva doprava podle toho, jak zrovna foukal vítr. Jel jsem tak pomalu, že jsem měl pocit, že se vůbec nehýbu. Dorazil jsem do kempu právě když přestalo pršet.

Zařídil jsem si ubytování a šel jsem postavit stan. Obvykle mi to trvá tak deset minut. Tentokrát jsem ale s tím stanem ve větru zápasil skoro půl hodiny. Chlapík, který seděl kousek dál na skládacím křesle, se už na to nemohl dívat a šel mi pomoct. On držel stan a já jsem zatloukal kolíky. Stan konečně stál a byl bezpečně přibitý k zemi. Poděkoval jsem a chlapík se šel zpátky věnovat svému křeslu. Šel jsem se podívat k moři a tam jsem konečně pochopil, proč zrušili ten trajekt. Vlny byly tak velké, že by se v nich bez problému ztratila třípatrová vila. Dal jsem si jídlo v nedaleké restauraci a prošel jsem si ještě přístav, abych ráno nebloudil. Dobře jsem udělal, protože půlka přístavu byla v rekonstrukci a všude byly nějaké objížďky.

Ráno jsem sbalil všechny věci a vyrazil do přístavu. Výhled na moře na mě nepůsobil úplně dobře. Moře totiž vypadalo stejně rozbouřeně jako předchozí den. Ale aspoň svítilo sluníčko. Projel jsem check-inem v přístavu a zařadil jsem se do fronty spolu s dalšími motorkáři. Čekali jsme asi půl hodiny, než přijede trajekt, a další půl hodiny, než z něj všechno vyjede. Konečně byla cesta volná a všudypřítomný personál přístavu nás nasměroval do útrob té železné bestie.

Byl to středně velký trajekt konstrukce katamaránu, ale pořád dost velký na to, aby se do něj naskládalo několik desítek velkých kamionů. Motorku jsem trajektem nikdy nevezl, takže jsem moc nevěděl, co bude následovat. Dělal jsem prostě všechno, co ostatní motorkáři. První velké překvapení pro mě bylo, když nám posádka rozdala stahovací popruhy a řekla, ať si připoutáme motorky k podlaze. Čekal bych, že taková věc bude jejich zodpovědnost, ale ostatní motorkáři to brali jako normální věc. Připoutal jsem motorku a šel jsem si sednout na horní palubu.

Konečně jsme se rozjeli. Kdo někdy jel na lodi podobné velikosti, tak určitě ví, že ani vlny o velikosti jednotek metrů s takovou lodí prakticky nepohnou. Bohužel pro cestující na tomto trajektu — dnes byly mnohem větší vlny. Cesta trvala o něco málo více než dvě hodiny a po celou dobu posádka sotva stíhala nosit pytlíky. Loď se houpala jak na horské dráze a občasné nárazy do vln byly tak silné, že ve mě vyvolávaly dost velké obavy o osud motorky v podpalubí. Byl to rozhodně zajímavý zážitek a nebýt všudypřítomného zápachu zvratků a mého strachu o motorku, tak bych si tu cestu i užíval.

Hned jak jsme zakotvili v Kristiansandu, tak jsem spěchal do podpalubí, abych zjistil, jak to s motorkou dopadlo…

O osudu motorky a mých prvních zážitcích z Norské pevniny vám ale povím až v příštím díle. Stay tuned!


česky | english

I’m getting back to my adventure in Norway after a while again. Hopefully, I’ll be able to write everything down exactly as it happened. When I got back from the Alps, I was looking for a destination for my next big trip and I also wanted to raise the bar a little. But not in my wildest dreams did I imagine the things that I was about to experience. Norway was not the only country I was thinking about but when I saw all the pictures on the Internet, I knew I had to go there. However, I was still missing the destination. I wanted something iconic. Something like Côte d’Azur on my last trip. I was browsing the Internet looking for an inspiration and… I got it! Nordkapp! The northernmost place in Europe that can be accessed by road.

Preparations

I put together all places that I wanted to visit and I made an itinerary only to find out that there was no reasonable way how to visit them all. Not even if I cut myself into million little pieces and every one of them would take a different part of the trip. With heavy heart, I’d discarded almost half of the original plan and I made a new itinerary. The itinerary made it clear — I had to make approximately nine thousand kilometers in three weeks. I felt little uneasy when I realized that I did only half of the distance on my previous trip but then I thought to myself: „Stop it! It’s a challenge!“

With this thought in my mind, I started collecting gear for the trip. I used some learnings from my previous adventure and bought clothes from Merino wool, which does not smell even after wearing it for a few days, and I took with me only T-shirts made of synthetic because they get dry much faster than cotton T-shirts. Given the temperatures in Norway, I also had to buy a better sleeping bag and an aluminum pad to isolate myself from the cold Norwegian ground. I bought a down sleeping bag because it takes much lass space compared to a synthetic one with a similar comfort zone. Except the clothes and the sleeping bag, I also took with me a small camping stove and a bunch of instant noodle soups.

So! The trip’s planned, the gear’s ready (or at least I thought so). Let’s go to Norway!

Getting bored in Germany

I planned to get to Norway by a ferry from the port of Hirtshals in Denmark. There is a ferry line going several times a day from Hirtshals to Kristiansand in Norway. I did my reservation a few weeks before the trip and I expected it’d take me two days to get to Kristiansand from Prague.

It was the last Saturday in June and I headed out from Prague to Hamburg. The weather was exceptionally beautiful. Not even a slightest trace of what was coming up in the next two days. I was going to spend the first night of my trip in a camp close to Hamburg. I spent the whole day on a highway, so there’s not much to talk about. Fortunately,  I managed to get to the camp relatively quickly.

When I was getting close to the camp, which was only a few hundred meters from the Elbe river, it was starting to rain. I set up my tent and, all hungry, I went to the closest town to find a restaurant. I looked into every street in the town but there was no open restaurant. Just a few closed ones but that was it. The whole town was very quiet. Almost like it’d been abandoned. Or maybe it was just low season. I don’t know. The rain was getting heavier, so I headed out back to the camp. I came back completely wet and I was really glad for the stove and the soups that I took with me. I ate something and went to get some sleep.

I packed everything up in the morning and went to Hamburg. The weather got better during the night and the sun was warming up the road again. I got into Hamburg within an hour and the view almost took my breath. I had never been to Hamburg before. I was admiring the port, its giant cranes and the endless lines of perfectly aligned containers full of God-knows-what. I went through Hamburg and was on my way to Denmark.

From Hirtshals to Kristiansand

Denmark gave me a warm welcome with a border check. Nobody was interested in looking into my passport, nobody wanted to check my ID. They were just „checking“. Probably looking for refugees. The delay made me a little bit nervous as I wanted to make it to Hirtshals on time to catch my ferry.

I made a short lunch stop a few kilometers after the German-Danish border. I checked my phone and found a missed call. It was a British number. Normally, I wouldn’t call back to an unknown foreign number but I remembered that I had a call a few weeks back from Fjordline (the ferry operator) and they used a British number. I called back and yes, it was Fjordline. They were trying to reach me to tell me that they’d cancelled my ferry because of the weather. Fortunately, they offered me another ferry next morning. Of course, they did not forget to charge me the difference because it was a more expensive line. Who cares they just cancelled my ferry. Originally, I planned to spend the night in Norway, so I also had to accommodate myself somewhere near the port to catch my ferry in the morning. Luckily, I found a nice camp right in Hirtshals just a few meters from the ocean and a local lighthouse. I was in no hurry for the rest of my way to Hirtshals.

I was getting closer to the port and I slowly started to understand what they meant by „bad weather conditions“. The sky looked like it was just a few seconds to an apocalypse. It was starting to rain slowly and the wind was getting stronger with every additional kilometer. It was getting worse and worse… and worse. The traffic had slowed down significantly. When I was entering Hirtshals, the wind was so strong that I was barely able to keep the motorbike on the road and the rain was so heavy that I did not see anything. All bikers know how annoying and dangerous a side wind can be. Add heaps of water and you’ll end up with a sliding rear wheel. My rear wheel was sliding from one side to another right according to the wind strokes. I was going very slowly. It almost felt like I was not moving at all. I made it to the camp in one piece right when it stopped raining.

I checked in and tried to put up my tent. It usually takes me around ten minutes. This time I was struggling with it in the wind for almost half an hour. A guy, who was sitting nearby, didn’t want to look at it anymore and offered me his help. He was holding the tent and I was fixing it to the ground. The tent was up and fixed. I gave him my thanks and the guy went back to his sitting. I went to the shore to take a look at the ocean and it was finally clear to me why they had to cancel the ferry. The waves were bigger than a family house. I went for a dinner into a local restaurant and then I walked around the town and checked the port to avoid getting lost in the morning. It turned out to be a good idea because a big part of the port was in reconstruction and the navigation there was quite messy.

I took all my stuff in the morning and went to the port. A quick look at the ocean didn’t make a good impression. The ocean looked almost exactly as wild as the day before. But at least the sun was shining. I checked in in the port and lined up with all other bikers. We were waiting for half an hour until the ferry finally showed up and another half an hour until everything that was in the ferry got finally out. The road ahead was clear and the crew directed us into the belly of the metal beast.

It was a mid size ferry of catamaran construction but still big enough to take thirty big trucks and lots of cars. I had never transported a motorbike by a ferry, so I didn’t know what was coming up next. I did everything what other bikers did. The first big surprise was when the crew gave us straps and told us to tie down our motorbikes. I expected that it would be their responsibility because they were paid to transport my motorbike safely but the other bikers took it as a normal thing. I tied down my motorbike and went to sit on the upper deck.

Finally, we started moving. If you’ve ever traveled by a ship of a similar size, you probably know that waves usually do not matter. Not even the big ones. Unfortunately, this day they were bigger. The cruise took us slightly more than two hours and for the whole time, the crew was barely able to make it on time with paper bags to sick passengers. I’d never seen so many seasick people. It was like a roller coaster ride. We were hitting the waves so hard that I was really afraid of what happened to my motorbike. It was certainly an interesting experience and if it wasn’t for the all surrounding vomit smell, I’d have even enjoyed it.

Right when we anchored in Kristiansand, I went down to the car deck to check my motorbike…

If you want to know what happened to my motorbike and to learn about my first steps in Norway, wait for the next episode. Stay tuned!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s