Ke své cestě Norskem se opět vracím se zpožděním, snad se mi tedy povede všechno sepsat tak, jak se to ve skutečnosti stalo. Když jsem se po své cestě Alpami rozhodoval, co podniknu příště, tak jsem věděl, že musím trochu zvýšit laťku, ale ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno při své další cestě zažiju. Norsko nebyla jediná země, o které jsem uvažoval, ale když jsem si na internetu prohlížel fotky všeho, co bych tam mohl vidět, tak jsem se rozhodl, že tam prostě chci. Pořád mi ale chyběl cíl cesty. Potřeboval jsem něco ikonického. Něco jako Azurové pobřeží při mé poslední cestě. Hledal jsem na internetu inspiraci a… Našel jsem to! Nordkapp! Nejsevernější místo v Evropě, kam se dá dostat po silnici.
Příprava na cestu
Dal jsem dohromady všechno, co jsem chtěl cestou vidět, sestavil jsem si itinerář a zjistil jsem, že to nemám šanci zvládnout ani kdybych se rozkrájel a každý z těch kousků jel jinou část cesty. Skoro polovinu svého původního plánu jsem teda s těžkým srdcem zahodil. Znovu jsem pracně sestavil itinerář a vyšlo mi, že budu muset za tři týdny zvládnout přibližně devět tisíc kilometrů. Trochu mě z toho zamrazilo v zádech, když jsem si uvědomil, že při své předchozí cestě jsem ujel zhruba polovinu. „Ale co,“ řekl jsem si, „překážky jsou od toho, aby se překonávaly.“
S touhle větou na paměti jsem začal shánět vybavení na cestu. Poučil jsem se z některých problémů při své poslední cestě a pořídil jsem si funkční oblečení z Merino vlny, které nesmrdí ani po několikadenním nošení, a vzal jsem si s sebou jenom trička z umělého vlákna, protože narozdíl od bavlny po vyprání rychle uschnou. Vzhledem k teplotám v Norsku byl důležitý také teplý péřový spacák a alumatka (tenká hliníková podložka pod karimatku), protože zem je v Norsku i přes léto docela chladná. Pokud by někoho zajímalo, proč jsem volil péřový spacák, tak to bylo hlavně kvůli rozměrům. Péřový spacák je totiž po složení podstatně menší než teplotně ekvivalentní spacák z umělého vlákna. Kromě lepšího oblečení a spacáku jsem si s sebou vzal také malý přenosný vařič pro případ nouze a nějaké čínské polévky k tomu.
Cesta naplánovaná, vybavení nakoupeno (nebo jsem si to aspoň myslel), tak hurá do Norska!
Nuda v Německu
Do Norska jsem se plánoval dostat trajektem z dánského přístavu Hirtshals, odkud jezdí pravidelná linka do norského Kristiansandu. Palubní lístek jsem si rezervoval s několikatýdenním předstihem. Cestu do Kristiansandu jsem měl naplánovanou na dva dny.
Poslední červnovou sobotu jsem vyrazil směrem k Hamburku. Bylo krásné počasí, ani náznak toho, co na mě čekalo v příštích dvou dnech. První noc jsem chtěl strávit v kempu kousek před Hamburkem. Skoro celou cestu jsem jel po dálnici, takže vlastně ani není o čem vyprávět. Naštěstí to docela rychle uběhlo.
Když jsem přijížděl do kempu, který byl jenom malý kousek od Labe, tak už začínalo pršet. Rychle jsem rozbalil stan a celý hladový jsem vyrazil pěšky do nedalekého městečka hledat nějakou hospodu. Prošel jsem snad každou ulici ve městě, ale hospoda nikde. Narazil jsem jenom na pár zavřených, ale to bylo všechno. Vlastně to tam celé vypadalo docela opuštěně. Skoro jako by jim ještě nezačala sezóna. Postupně začínalo víc a víc pršet, takže jsem vyrazil zpět do kempu. Dorazil jsem celý mokrý. Byl jsem hrozně rád za ten vařič a čínské polévky, které jsem měl s sebou, takže jsem trochu zahnal hlad a šel spát.
Druhý den ráno jsem se sbalil a vyrazil směrem k Hamburku. Počasí se v noci umoudřilo a opět svítilo sluníčko, takže cesta rychle ubíhala. Během necelé hodiny jsem projížděl Hamburkem a ten pohled mi vyrazil dech. Nikdy předtím jsem tam nebyl, takže jsem se kochal pohledem na přístav, jeho obrovské jeřáby a nekonečné zástupy kontejnerů plných kdoví čeho. Projel jsem Hamburkem a pokračoval jsem dál směrem k Dánským hranicím.
Přes Hirtshals do Kristiansandu
Dánsko mě přivítalo kolonou a hraniční kontrolou. Pas nikdo nechtěl, všichni volně projížděli, ale kontrola tam stejně byla. Asi vyhlíželi uprchlíky. Ta kolona mě trochu znervózněla, protože jsem potřeboval stihnout večerní trajekt. Vytrpěl jsem si to a pokračoval jsem dál.
Kousek za hranicemi jsem si udělal na dálnici obědovou přestávku. Kontroloval jsem telefon a objevil jsem zmeškaný hovor. Bylo to britské číslo. Normálně bych na cizí číslo zpátky nevolal, ale vzpomněl jsem si, že mi z Fjordline (tj. společnosti, která provozuje trajekty mezi Hirtshals a Kristiansandem) volali právě z britského čísla, aby mi potvrdili rezervaci. Zkusil jsem teda zavolat nazpět a moje domněnka se potvrdila. Skutečně mi volali z Fjordline. Bohužel proto, aby mi oznámili, že zrušili můj trajekt kvůli špatnému počasí. Naštěstí mi nabídli náhradní trajekt hned druhý den ráno. Samozřejmě si k tomu nezapomněli říct o doplatek, protože to byla dražší linka. Co na tom, že mi můj trajekt před chvílí zrušili. Původně jsem měl v plánu přespat až v Norsku, takže jsem musel ještě zařídit ubytování poblíž přístavu, abych ráno stihnul trajekt. Naštěstí jsem objevil hezký kemp přímo v Hirtshals jen pár desítek metrů od moře a místního majáku. Zbytek cesty do Hirtshals už jsem nikam nespěchal.
Jak jsem se blížil k přístavu, tak už jsem pomalu začínal chápat, co mysleli tím špatným počasím. Nebe vypadalo jak před apokalypsou, pomalu začínalo pršet a zvedal se vítr. S každým dalším kilometrem to bylo horší a horší. Provoz na dálnici se kvůli počasí znatelně zpomalil. Když jsem vjížděl do Hirtshals, bušil do mě silný nárazový vítr a pršelo tak, že nebylo skoro nic vidět. Kdo jezdí na motorce, tak určitě ví, jak nepříjemný dokáže být boční nárazový vítr. Přidejte k tomu ještě spousty vody a máte dokonalý recept na podkluzující zadní kolo. Posledních pár kilometrů mi zadní kolo lítalo zleva doprava podle toho, jak zrovna foukal vítr. Jel jsem tak pomalu, že jsem měl pocit, že se vůbec nehýbu. Dorazil jsem do kempu právě když přestalo pršet.
Zařídil jsem si ubytování a šel jsem postavit stan. Obvykle mi to trvá tak deset minut. Tentokrát jsem ale s tím stanem ve větru zápasil skoro půl hodiny. Chlapík, který seděl kousek dál na skládacím křesle, se už na to nemohl dívat a šel mi pomoct. On držel stan a já jsem zatloukal kolíky. Stan konečně stál a byl bezpečně přibitý k zemi. Poděkoval jsem a chlapík se šel zpátky věnovat svému křeslu. Šel jsem se podívat k moři a tam jsem konečně pochopil, proč zrušili ten trajekt. Vlny byly tak velké, že by se v nich bez problému ztratila třípatrová vila. Dal jsem si jídlo v nedaleké restauraci a prošel jsem si ještě přístav, abych ráno nebloudil. Dobře jsem udělal, protože půlka přístavu byla v rekonstrukci a všude byly nějaké objížďky.
Ráno jsem sbalil všechny věci a vyrazil do přístavu. Výhled na moře na mě nepůsobil úplně dobře. Moře totiž vypadalo stejně rozbouřeně jako předchozí den. Ale aspoň svítilo sluníčko. Projel jsem check-inem v přístavu a zařadil jsem se do fronty spolu s dalšími motorkáři. Čekali jsme asi půl hodiny, než přijede trajekt, a další půl hodiny, než z něj všechno vyjede. Konečně byla cesta volná a všudypřítomný personál přístavu nás nasměroval do útrob té železné bestie.
Byl to středně velký trajekt konstrukce katamaránu, ale pořád dost velký na to, aby se do něj naskládalo několik desítek velkých kamionů. Motorku jsem trajektem nikdy nevezl, takže jsem moc nevěděl, co bude následovat. Dělal jsem prostě všechno, co ostatní motorkáři. První velké překvapení pro mě bylo, když nám posádka rozdala stahovací popruhy a řekla, ať si připoutáme motorky k podlaze. Čekal bych, že taková věc bude jejich zodpovědnost, ale ostatní motorkáři to brali jako normální věc. Připoutal jsem motorku a šel jsem si sednout na horní palubu.
Konečně jsme se rozjeli. Kdo někdy jel na lodi podobné velikosti, tak určitě ví, že ani vlny o velikosti jednotek metrů s takovou lodí prakticky nepohnou. Bohužel pro cestující na tomto trajektu — dnes byly mnohem větší vlny. Cesta trvala o něco málo více než dvě hodiny a po celou dobu posádka sotva stíhala nosit pytlíky. Loď se houpala jak na horské dráze a občasné nárazy do vln byly tak silné, že ve mě vyvolávaly dost velké obavy o osud motorky v podpalubí. Byl to rozhodně zajímavý zážitek a nebýt všudypřítomného zápachu zvratků a mého strachu o motorku, tak bych si tu cestu i užíval.
Hned jak jsme zakotvili v Kristiansandu, tak jsem spěchal do podpalubí, abych zjistil, jak to s motorkou dopadlo…
O osudu motorky a mých prvních zážitcích z Norské pevniny vám ale povím až v příštím díle. Stay tuned!
