První příspěvek z výletu do Slovinska jsem sepsala na konci roku 2018. Po téměř dvou letech jsem se rozhodla ho napsat znovu, ale z pohledu baťůžka, který se teprve učí jezdit na motorce a kterému ze začátku víc věcí vadí než dělá radost. Ne, nebyla to pro mě láska na první pohled…
Duben 2018
Mé baťůžkářské zkušenosti se zatím omezují jenom na cestu k Mácháči a třídenní výlet k rakouským jezerům. Rukavice mě řežou, boty mě tlačí a ty motorkářské hadry, ve kterých se mi potí zadek rychleji než po kruháči, nesnáším. Nejsem si jistá, jestli je výlet do Slovinska opravdu dobrý nápad…
Každá jízda je pro mě utrpením. Časté zastávky nezabírají. Moto výlety končím s ostrou bolestí zad a ramen. Po delší jízdě se k tomu všemu hlásí i bolavý zadek.
Pořád mám strach z jízdy. Na motorce sedím cela ztuhlá. Svaly jsou v plném napětí. Pytel brambor ve srovnání se mnou trpí ADHD.
Proklínám den, kdy jsem poprvé usedla na motorku. Ptám se sama sebe proč se mám tak trápit. Když si ale vzpomenu, kolik peněz stála moje motorkářská výbava, tak si říkám, že bude škoda nechat to molům ve skříni. Nezbývá mi nic jiného, než důvěřovat motivačnímu heslu, které říká, že jízdu na motorce je potřeba cvičit.
Den první
Je první květnová sobota a my s pomocí Googlu hledáme pár míst, která se nám zdají zajímavá. Mangart musí počkat na teplejší počasí. Balíme jenom pár nutných věcí. Naštěstí nejsem žádná princezna. Nepotřebuju s sebou brát tuny kosmetiky a různé oblečení pro každou část dne. V opačném případě by náš V-Strom musel mít verzi cargo.
Vzhůru do Slovinska
Vyrážíme z prosluněné Prahy po D4 směrem na Písek. Vyhýbáme se rozkopané a věčně ucpané silnici E55. Děláme zastávku kousek za Budějovicemi. Na cestě jsme už dvě hodiny. Ramena i záda už o sobě dávají vědět. Těžce sedám na židli a dávám oddechnout unavené páteři. Návrh mé druhé polovičky – že prý jestli chci, tak se můžeme otočit zpátky domů – se potkává s malým pobouřením. Moje ego trpí. Ne, to vůbec nepřichází v úvahu.
Pokračujeme v jízdě směrem k rakouským hranicím. Ve vzduchu se vznáší intenzivní vůně řepky, která nám připomíná našeho drahého pana premiéra. Rakousko nás vítá charakteristickou vůní krav a přeháňkami. Nemůžeme se dočkat, až spatříme alpské vrcholky. Bohužel jsou schované v mlze. Dneska z toho nic nebude.
Déšť ochlazuje vzduch. Je mi zima. Termovložka a tenké kožené rukavice nestačí. Musíme se přiobléct. Já si ale můžu obléct maximálně teplejší rukavice a ponožky. Mikina zůstala doma. Přece mělo být teplo, tak k čemu mi bude, že? Jsem trubka. Ondra si jenom povzdechne a dává mi svoje náhradní termotriko. Aspoň mám už jistotu, že do bot mi neteče.
Mraky nás doprovázejí až ke slovinským hranicím. Poslední úsek z Rakouska do Slovinska vede tunelem Karawanki, který je dlouhý osm kilometrů. Skrz mraky nesměle vykukují večerní sluneční paprsky. Do Bledu dorážíme za soumraku po téměř jedenácti hodinách cesty.
Je pár minut po deváté večer, když vybalujeme naše věci v malém hostelu přímo u Bledského jezera. Normálně bychom se po tak dlouhé cestě cítili utahaní jak psi, jsme ale překvapení, kolik energie nám ještě zbývá. A mě ani nic nebolí!
Jdeme na procházku podél jezera. Lesní pěšinka nás vede do centra městečka, které je navzdory pozdní hodině pořád plné života. A dále to znáte: jídlo, pivo, zpátky k hostelu a dobrou noc.
Den druhý
Neděle nás vítá teplým a slunečným počasím. Dopoledne trávíme v Bledu. Couráme se sem a tam. Hlavní body naší low-cost návštěvy jsou:
- procházka lesnatou promenádou podél jezera do centra Bledu,
- výšlap k hradu v doprovodu všudypřítomných čínských turistů s foťáky v rukou a audioprůvodcem v uších.
V centru městečka obdivujeme hrad a relaxujeme u romantického jezera. Uprostřed jezera se nachází malý ostrůvek s kostelem Panny Marie. Na hradě jsme odměněni úchvatným pohledem na Julské Alpy a Bledské jezero. Nic víc ke štěstí nepotřebujeme. Možná jenom pár fotek.
Procházka soutěskou Pokljuška
Dalším bodem na mapě je soutěska Pokljuška. Chtěli jsme se podívat i na soutěsku Vintgar, ale bohužel je momentálně uzavřená. Nevadí, snad příště. Pokljuška se nachází asi osm kilometrů od Bledu. Jízda nám zabírá jenom pár minut. Nyní nastává ten okamžik, kdy se musíme převléknout do normálních hadrů. Pro baťůžka-nováčka je představa převlékání na parkovišti a na očích cizích lidí dost nekomfortní. Ještě že jsem si doma oholila nohy. Měníme tedy moto oblečení za trička a kraťasy. Naštěstí na nás koukají jenom veverky. Ale mně už je to vlastně fuk. Jdeme se kouknout na soutěsku.
Pokljuška je ve srovnání se soutěskou Vintgar méně známým místem. Je přístupná zdarma, ale není vhodná pro obyčejné „účastníky zájezdu“. Je to celkem náročný terén plný velkých bílých balvanů a vyvrácených stromů, mezi kterými vede úzká, vyšlapaná cestička. Aspoň máme pořádnou obuv. S českou klasikou – ponožkami v sandálech – je to tady o držku. Cesta tam a zpátky trvá zhruba dvě hodiny (cca 4 km).
Jedeme k moři
Zbývá nám ještě cesta do Piranu, kde máme rezervované další ubytování. Z Pokljušky nám to trvá zhruba dvě hodiny. Čím blíže jsme Jadranu, tím víc se do nás opírá nárazový vítr. Jedeme po dálnici a bojujeme s prudkými poryvy, které námi smýkají zleva doprava. Není mi moc do smíchu.
Večer přijíždíme do Piranu – malého, přístavního městečka u Jadranu. Jsme unavení a máme hlad. Když jsme unavení a hladoví, tak jsme i nervózní. Není to vůbec sranda. 🙂 Břicho kručí a dožaduje se něčeho lepšího než jenom proteinové tyčinky. Míříme do centra.
Naši pozornost budí středověké hradby, kde za 2 EUR za osobu obdivujeme nádherný pohled na staré město. A kde je hezké místo, tam jsou i Asiaté. Jeden se nás ptá, jestli nechceme vyfotit. Velkorysou nabídku přijímáme a suvenýr z Piranu máme vyřešený.
Už jenom dobrá večeře a jsme šťastní. Docela si dopřáváme. Nevynecháváme ani velký kopeček zmrzliny, který sotva zvládáme dojíst. A to všechno ve středomořské atmosféře úzkých, dlážděných uliček, barevných okenic a šňůr s prádlem visícím mezi domy.
Den třetí
Pondělí. Poslední den courání se Slovinskem. Na dnešek máme v plánu podívat se na tři místa: Strunjan, Škocjanské jeskyně a Lublaň. Narychlo balíme krámy a před desátou hodinou vyrážíme směrem ke Strunjanu.
Skalní útesy v Strunjanu
Naším cílem je dostat se k Mileniálnímu kříži ve Strunjanském přírodním parku. Nejsme moc nadšení, když narážíme na úzkou a prudkou cestičku plnou kočičích hlav, po které se musíme vyšplhat. Máme možnost tam buď vyjet na motorce nebo jít pěšky… Takže pochopitelně volíme první možnost. Jenom se modlím, aby proti nám nejelo žádné auto. To bychom se tam už nevlezli. Přijíždíme na malé parkoviště a s úlevou oddechujeme.
Trochu spěcháme. Jdeme v motorkářských botách a kalhotách na malý kopeček. Je vedro. V tom černém oblečení je jako v pekle.
Konečně vidíme vyhlídku s Mileniálním křížem. Odsud pozorujeme asi na nejhezčí záliv ve Slovinsku − tzv. Měsíční záliv. V dálce vidíme severní pobřeží Itálie. Celkový dojem završuje modrý odstín Jaderského moře.
Škocjanské jeskyně
Chceme se ještě podívat na Škocjanské jeskyně. Nemarníme čas. Musíme pokračovat dál. Po kočičích hlavách sjíždíme pomalu, jako kdybychom za sebou vezli fůru hnoje. Za chvíli ale už pneumatiky cítí asfalt. Zrychlujeme. Konečně je příjemně chladno.
Jsme na místě. Musíme se zase převléknout. Počtvrté mezi lidmi. Sundat si kalhoty a tričko na parkovišti už mě ale nijak nevzrušuje. Kupujeme vstupenky a čekáme. Štve nás rozdováděná skupinka uřvaných italských děcek. Horší už je snad jenom ocitnout se v tramvaji plné Španěláků. Děcka mají naštěstí vlastní prohlídku v italštině a naše skupinka vyvolených pokračuje s jiným průvodcem. Přála bych vám vidět, jak se všem v naší skupině ulevilo.
Návštěva jeskyně je zatím nejzajímavějším bodem našeho výletu. Rozhodně nelitujeme. Základní okruh má délku 2,5 kilometru a čítá 500 schodů. Impozantní dojem v nás budí obrovský podzemní kaňon tzv. Šumeča jama, kterým protéká řeka Reka. Připadáme si jako Frodo v dolech Morie. Celý okruh trvá dvě hodiny.
Škocjanské jeskyně nebo jeskyně Postojna? Kterou zvolit? Před odjezdem jsme měli stejné dilema. Nakonec jsme vybrali Škocjanské jeskyně z těchto důvodů:
- prohlídka se absolvuje pěšky,
- nejsou tak známé jako jeskyně Postojna,
- cena vstupenek je rozumná,
- jsou na seznamu UNESCO.
Oblékáme motorkářské hadry a jedeme dál. Ještě hoďka a jsme v Lublani.
Zelená Lublaň
Lublaň, navzdory tomu že je hlavním městem, nás příjemně překvapuje. Je tady skoro všude zeleno. Přesvědčujeme se o tom, i když šplháme na malý kopec, na kterém stojí hrad. Lublaň je ponořená ve stromech. Je to neobvyklý pohled na město.
Cítíme se fajn. Jeden číšník nám na oplátku zase prozrazuje, že ho Praha natolik uchvátila, že tam byl během dvou let dvanáctkrát!
Den čtvrtý
Úterý věnujeme cestě domů. S Lublaní se loučíme ráno kolem 9:30. Navigace nás informuje, že doma budeme v pět. K tomu ještě musíme připočíst hodinovou pauzu na oběd a pravidelné přestávky jako prevence proti bolesti zad a pozadí. Optimistický scénář předpokládá, že v Praze budeme kolem osmé večer.
Cesta domů je dlouhá. Ale vůbec nám to nevadí. Důležité je, že svítí sluníčko. Konečně jsou vidět Alpy.
V Linzi mě dohání krize s bolestí zadku a zad. Potřebujeme udělat přestávku, ale není kde zastavit. Před námi je štrúdl aut a my trčíme v zácpě. Na motorce sedíme bez přestávky už přes hodinu a půl. Je to můj rekord. Hurá! Konečně parkujeme na odpočívadle. Do Prahy nám zbývá ještě 234 kilometrů.
Nejraději bych si stopla na cestu domů nějaké auto. Na motorku už se mi nechce sedat. Ale zbývá nám už jenom kousek. Děláme častější přestávky, dokonce i po třiceti minutách. Déle už nevydržím sedět. Musím zatnout zuby. Teda vlastně spíš půlky. Nakonec jednoho krásného květnového večera, po téměř jedenácti hodinách strávených na motorce moje zaťaté půlky doráží do cíle.
Následky čtyřdenního výletu cítím ještě dva dny. Dnes už jízdu zvládám lépe. Zkušenosti z let 2018–2026 se hodily.
