Cesta na motorce do Rumunska byla dobrodružná. Projeli jsme proslulou Transfagarašskou silnici a naplno jsme vychutnali jízdu Transalpinou… Tak jsme si splnili náš cestovatelský sen!

Přípravy na cestu jsme měli z krku. Konečně jsme mohli vyrazit na Balkán!

Naši cestu jsme zahájili jednu horkou srpnovou sobotu. Motorka vypadala jak naložený velbloud, který vážil i s námi zhruba 450 kilo.

Věděli jsme, že si od veder neodpočineme. Představte si, že si na sebe musíte obléknout černé, neprodyšné oblečení a vydržet v něm celý den. Kromě jednoho dne jsme se smažili celou dobu. Extrémní teploty nám cestu vůbec neusnadňovaly.

První věcí, kterou jsme dělali hned po příjezdu do hostelu nebo kempu, bylo sundání propocených kalhot a bund. Druhou věcí byla sprcha, naše spása. A tak vypadal každý den. Těšili jsme se na sprchu hned po tom, co jsme si na sebe ráno oblékli smradlavé a ne úplně suché oblečení, které postupně víc a víc páchlo. Obzvlášť kalhoty…

Než jsme dorazili do Rumunska, přihodily se nám dvě věci, které nás stály trochu nervů. Nejdřív jsme zapomněli zamknout boční kufr, který nám za jízdy po dálnici skoro odletěl. Od té doby jsme si pořádně hlídali, jestli máme všechno zamčeno. Druhý problém nás potkal na maďarsko-rumunských hranicích, kde jsme strávili skoro hodinu ve frontě. V příšerném vedru a v neprodyšném oblečení. Skoro jsme z toho vedra spadli z motorky. Po této zkušenosti už jsme si na hranicích nehráli na slušňáky, ale prostě jsme to vždycky všechno předjeli.

Rumunsko našima očima

Po té, co jsme překročili hranice, jsme nějak zapomněli na časový posun o hodinu napřed. Docela nás zaskočilo, když se pomalu začínalo stmívat a nám ještě pořád zbývala hodina cesty k našemu ubytování. Je tedy určitě dobré si na časový posun pamatovat. 🙂

Nepříjemně nás překvapil stav silnic. Stávalo se, že i silnice první třídy byly děravé a místy jsme dokonce jeli off road. Občas nemělo smysl důvěřovat mapám. V Rumunsku jsme si naše zadky pořádně natřásli. Mezistátní silnice a dálnice byly ale dobře udržované. Za přejezd motorkou po rumunských dálnicích se naštěstí nic neplatí. 

Nyní pár vět o Cikánech. Neměli jsme ještě ani pořádně zabaleno, když nám lidé z našeho okolí začali předpovídat, že nás tam okradou. 🙂 Vlastně jsme měli s rumunskými Cikány jenom dvě zkušenosti. Tou první bylo žebrání. V Sighisoaře jsme viděli, jak malé skupinky cikánských dětí a staré babky loudí po turistech peníze. Druhou byl prodej. Cestou do Branu jsme pozorovali, jak Cikáni nabízeli řidičům, kteří uvázli v zácpě, košíky s jahodami. Žádné drama se tedy nekonalo.

Pro Rumunsko, a obzvlášť v jeho centrální části, jsou typičtí čápi. Skoro na každém sloupu jsme viděli velké čapí hnízdo i s jejích majiteli.

Krávy byly důležitým účastníkem silničního provozu. Museli jsme si na ně dávat opravdu velký pozor, protože se často pásly u cesty. Nejvíc se jim vždycky líbilo za zatáčkou anebo dokonce uprostřed cesty. Čím dál jsme jeli na jih, tím častěji jsme je potkávali. Kromě krav je dobře si dávat pozor i na ovce a osly. I z tohoto důvodu nedoporučujeme jezdit po setmění.

V Rumunsku se lze domluvit i maďarsky. Když jsme jeli směrem ke Gheorgheni, všimli jsme si, že rumunština dala přednost maďarštině. Dozvěděli jsme se, že ve velké části Sedmihradska bydlí maďarsky mluvící Sikulové. Ze začátku Sikulové tvrdili, že je s Maďarskem spojuje pouze společný jazyk. Z politických důvodů se ale jejich postoj změnil. Nyní se většina z nich hlásí k maďarské národnosti.

Nevíme, do jaké míry Rumuni ovládají cizí jazyky. Ti, které jsme potkali, obvykle znali základy angličtiny a italštiny, ale i to úplně stačilo, abychom se domluvili. Někteří na nás mluvili jenom rumunsky a my jsme vůbec netušili, co po nás chtějí. 🙂 Nápomocné pak byly ruce, nohy a Google translator. A pokud by vám nepomohlo ani to, tak to můžete zkusit třeba maďarsky. 🙂

Benzínky v Rumunsku byly trochu jiné, než na jaké jsme zvyklí. Co se týče jídla a pití, mohli jsme si tam koupit maximálně sendviče, sladkosti, zmrzlinu a vodu. Nevšimli jsme si, že by benzínky někde nabízely teplé jídlo. Záchody byly obvykle skromné a většinou zdarma. Ceny benzínu se pohybovaly od 6 do 7 LEI za litr (1,20 — 1,48 EUR). Všude brali karty.

Kde jsme přespávali?

Ubytování jsme rezervovali vždycky den předem přes Booking.com. Nesnažili jsme se nějak moc šetřit a nechtěli jsme ani moc utrácet, takže jsme většinou volili zlatou střední cestu. Za dvoulůžkový pokoj s koupelnou jsme platili 22 až 35 EUR za noc.

Nejdražší nocleh za zmíněných 35 EUR (se snídaní) jsme měli v Turlas Guesthouse v Salistea de Sus. Spali jsme v krásně vybaveném domečku s motivy rumunského folklóru. Vřele doporučujeme!

Měli jsme také to štěstí nocovat v kempu Red Lake Campsite. Byl to skvěle situovaný a dobře udržovaný kemp kousek od Červeného jezera, který předčil naše očekávání. Zároveň to byl nejlevnější nocleh, který nás vyšel na cca 4-5 EUR za noc.

V Brašově jsme si rezervovali nocleh v Casa Tatar. Majitelka byla moc milá a hrozně ukecaná. Vůbec jsme jí ale nerozuměli, protože neuměla ani slovo anglicky. 🙂 Poblíž hostelu jsme objevili dobře hodnocenou restauraci Casa Tudor. V Praze bychom za luxusní večeři s lahví vína, hlavním jídlem a zákuskem zaplatili majlant. V Casa Tudor jsme za podobný zážitek utratili skoro třikrát méně!

V Sebes jsme nocovali v rodinném penzionu Vila Izvor. Na uvítáni jsme dostali panáka.  Obrovskou výhodou bylo umístění vily, která leží u proslulé Transalpiny.

Co v Rumunsku stojí za návštěvu a na co se raději vykašlat?

Maramureš je půvabná oblast v severní  části Rumunska, kterou určitě doporučujeme navštívit. Projížděli jsme různými vesničkami, menšími a většími městečky po docela dobře udržovaných silnicích. Na lavičkách před domy seděli staré babky v šátcích a dědkové v kloboucích. Mnoho domů mělo pěkně vyřezávanou dřevěnou bránu. Je to jeden ze symbolů této krásné oblasti.

Sapanta je jedním z nejzajímavějších míst v Maramureši. Jeli jsme tam, abychom mohli na vlastní oči obdivovat Veselý hřbitov. Na zmíněném hřbitově se nacházejí modré náhrobky vyřezané ze dřeva. Básničky a karikatury na náhrobcích krátce, a často i vtipně, vyprávějí o konkrétním člověku — kým byl, co dělal, jak zemřel… Za vstup na hřbitov se platí, ale nám se podařilo tam jít zadarmo, protože v neděli byla pokladna zavřená.

Prislopský průsmyk odděluje Maramureš a Bukovinu. Zastavili jsme se tam na krátký odpočinek. Vrchol průsmyku nabízí úchvatné pohledy na okolní hory. Je tam také pravoslavný monastýr.

Bicazská soutěska je sice místo plné turistů, ale určitě stojí za návštěvu. Jeli jsme cestou podél řeky Bicaz a nad námi se tyčily obří skály. Po obou stranách silnice byly stánky se suvenýry, všudypřítomní turisté a zaparkovaná auta.

V Sighisoaře jsme se zdrželi jen pár hodin. Je to jedno z mála míst, které jsme si bohužel moc neprohlédli. V tom vedru a v těch motorkářských hadrech jsme neměli moc sil na návštěvu starého města, což byla škoda, protože Sighisoara je dobře zachovalým středověkým městem zapsaném na seznam UNESCO. Chtěli bychom se tam ještě vrátit.

Brašov můžeme považovat za rumunský Hollywood. S filmem asi nemá nic společného, ale na hoře Tampa se nachází velký bílý nápis BRASOV, který se velmi podobá známému nápisu HOLLYWOOD. Na zmíněnou horu je možno vyjít pěšky nebo vyjet lanovkou. My jsme zvolili druhou a zároveň rychlejší variantu, která nás stála 18 LEI za zpáteční lístek na osobu (cca 4 EUR). Stálo to za to. Pohled na město je odtud dech beroucí.

Bran je velká Drákulo-atrakce, která láká davy turistů. Abychom si mohli prohlédnout proslulý Drákulův hrad, strávili jsme hodinu ve frontě na vstupenky, které stály 40 LEI za osobu (8,5 EUR). Z návštěvy jsme byli ale zklamání. Hrad působí z venku lepším dojmem, než jeho interiér. Ke vstupu do areálu hradu je ale stejně nutné mít vstupenku. Ve skutečnosti hrad patřil Habsburkům. S Drákulou, čili s Vladem Napichovačem, neměl moc společného. Proč je tedy hrad tak populární? Před sto lety totiž napsal irský spisovatel Bram Stoker román „Dracula“. Sídlo hraběte-upíra mělo být inspirováno právě tímto hradem. Do dneška město těží z této reklamy.

Transfagarasan byl jedním z mnoha důvodů, kvůli kterým jsme se rozhodli pro cestu do Rumunska. Legendární silnice 7C, která čítá 151 kilometrů a stoupá do výšky 2042 m n. m., je rájem pro motorkáře, kteří si chtějí vychutnat jízdu v zatáčkách v horské scenérii. Transfagrasan má ale i svou temnou minulost. Silnice, která dnes budí obdiv, vznikla díky diktátoru Nicolae Ceausescovi, který v 70. letech minulého století poručil v místě lesních a horských stezek postavit strategickou silnici vojenského významu. Na její stavbu bylo spotřebováno šest tisíc tun dynamitu. Bohužel se tato stavba neobešla bez lidských obětí.

Většina lidí projíždí Transfagarasan od severu k jihu, protože je tam cesta mnohem malebnější. My jsme se rozhodli jet v opačném směru. Velký kus cesty vedl lesem a nebyl moc zajímavý. Dlouhou dobu jsme čekali na to, až spatříme skalnaté vrcholky hor. V srpnu tam navíc byla docela tlačenice. Zácpám jsme se bohužel nevyhnuli.

Transfagarasan získal svou slávu hlavně díky Britovi Jeremy Clarksonovi, který zde natočil jeden ze speciálních dílů Top Gearu a prohlásil silnici 7C za nejkrásnější cestu v Evropě. Není to nadsázka. Podle nás Transfagarasan určitě stojí za shlédnutí.

Hrad v Hunedoaře je vhodnou alternativou k hradu Bran. Objevili jsme ho náhodou, když jsme plánovali cestu do Sebes. Středověká tvrz se špičatými věžičkami byla v minulosti v rukou rodiny Korvínů. Prohlídka interiéru stojí 30 LEI za osobu (cca 6 EUR). Obrovskou výhodou je možnost prohlédnout si hrad z venku bez nutnosti placení za lístek (narozdíl od Branu).

Transalpina je, stejně jako Transfagarasan, rájem pro motorkáře. Těšili jsme se na projížďku po nejvýš položené silnici v Rumunsku. Silnice 67C je dlouhá 148 kilometrů a v nejvyšším bodě dosahuje výšky 2145 m n. m. Pár let zpátky byla celá Transalpina zrekonstruovaná. Výhodou této cesty je to, že není tak populární a přecpaná jako Transfagarasan. Jízdu jsme si moc užili. Obdivovali jsme horskou krajinu, pasoucí se ovce na horských loukách a společenské oslíky, kteří se ochotně fotili. Občas zadkem k objektivu…

Než jsme překročili rumunsko-srbskou hranici, zajeli jsme se ještě podívat na sochu Decebala vytesanou do skály a vysokou 55 metrů. Reliéf, který byl dokončen v roce 2004, se nachází několik kilometrů od městečka Orsova. Sochu je možno obdivovat zdarma, ale ti, kterým to nebude stačit, si mohou zaplatit i plavbu po Dunaji. V Rumunsku je Decebalova socha velmi populární a láká spoustu turistů. Sochu je ale také možné vidět z odpočívadla u silnice na srbské straně, kde nejsou žádní turisté. Kdybychom tam jeli znovu, určitě bychom jeli rovnou do Srbska.

V Rumunsku jsme strávili skoro 6 dnů. Program jsme měli nabitý, protože jsme chtěli vidět co nejvíc. Překvapilo nás svou pohostinností, dobrým jídlem a nádhernou krajinou. Určitě se tam ještě vrátíme.

V dalším článku vám povyprávíme o našich zážitcích ze Srbska a Kosova.

Stay tuned!

---