Po květnovém výletu do Polska přišla konečně řada i na Švýcarsko. Měli jsme pouze čtyři dny na to, abychom stihli vše, co jsme si naplánovali. Ve Švýcarsku není nouze o zajímavá místa a právě z toho důvodu pro nás nebylo snadné naplánovat cestu. Narazili jsme na zajímavý web Alpenpässe, kde jsme mohli ověřit průjezdnost průsmyků a nakonec jsme jich vybrali 8, které, jak se nám zdálo, byly ideální na moto výlet. Nespletli jsme se. Za čtyři dny jsme urazili okolo 2000 kilometrů.

První den

Ráno jsme vyrazili z Prahy do Triesenu, kde jsme plánovali přespat v kempu. Jízda po dálnicích, obzvlášť po těch německých, je pro nás vždycky náročná a nezajímavá.  Až u Garmisch-Partenkirchenu jsme se mohli konečně kochat pohledem na Alpy. Najeli jsme 664 kilometrů a strávili jsme 11 hodin na cestě.

Druhý den

294 kilometrů, 8 hodin na cestě, 5 alpských průsmyků.

Klausen Pass — 1948 m n. m.

Nejníže položený průsmyk, kterým jsme projížděli. Na začátku cesty je krátký úsek, který tvoří kočičí hlavy. Pak už se ale jede po pěkné asfaltové silnici. Čím blíže vrcholu, tím je cesta hrbatější. Na loukách okolo cesty se pasou krávy se zvonečkem, jako z reklamy na čokoládu Milka.

Susten Pass — 2260 m n. m.

Jeden z mých oblíbených průsmyků. Na začátku července byla u silnice na vrcholu skoro tři metry vysoká zeď ze sněhu. Určitě stojí za to tam jet, už jenom kvůli tomu, abyste mohli na vlastní oči obdivovat ledovec Steingletscher.

Grimsel Pass — 2164 m n. m.

Grimselský průsmyk byl jediný, který jsme si neužili tak, jak bychom si přáli. Lilo jak z konve, byla zima a nebylo skoro nic vidět. Mezi kapkami deště se nám podařilo zachytit pohled na serpentiny.

Furka Pass — 2429 m n. m.

Počasí se na horách mění velice rychle. V Grimselském průsmyku jsme zmokli. V dalším — Furce — už jsme sušili mokré rukavice. Vzduch se po dešti hezky pročistil. Za odměnu jsme se mohli kochat alpskou krajinou a jet po silnici, kde se v roce 1964 proháněl i Sean Connery (a.k.a. James Bond) ve filmu Goldfinger.

Gothard Pass — 2106 m n. m.

Nahoru jsme jeli ze strany od městečka Hospental. Tento úsek bohužel nás moc neoslovil. Rozhodně zajímavější je ten, který vede na druhou stranu směrem k Airolo.

Den třetí

303 kilometrů, 8 hodin na cestě, 3 alpské průsmyky.

San Bernardino Pass — 2066 m n. m.

Z Mesocco jsme jeli až na vrchol po silnici číslo 13. Chtěli jsme se vyhnout dálnici, která vede souběžně se zmíněnou silnicí až do městečka San Bernardino. V průsmyku se nachází i malé jezírko s průzračnou vodou.

Albula Pass —  2315 m n. m.

Tento průsmyk je sice o něco méně známý, ale stojí za to tam jet. Jelo by se nám lépe, kdybychom se nemuseli proplétat mezi závodníky cyklistického závodu, na který jsme tam narazili. Celou dobu jsme si na ně museli dávat pozor.

Fluela Pass —  2383 m n. m.

Podle nás nejkrásnější průsmyk, kterým jsme jeli. Pohledy téměř jako v Norsku.

Den čtvrtý

Zpáteční cesta domů přes Ulm a Norimberk nám zabrala 10 hodin. Najeli jsme 646 kilometrů.

Rady a tipy na cestu

Ubytování

Zvolili jsme nejlevnější možnost, kterou byl nocleh ve stanu. Přespali jsme v kempu Mittagspitze AG v Triesenu v Lichtenštejnsku a v kempu Gottardo v městečku Chiggiogna ve Švýcarsku. V obou kempech jsme platili 32 CHF za noc (cca 800 Kč). Oba místa měly dobrou polohu a byly hezké a udržované. Každý kemp měl také vlastní restauraci a bazén.

Silniční poplatky

V Rakousku jsme si vystačili s 10-denní známkou za 9,2 EUR. Kromě známky, jsme platili ještě 10 EUR za tunel Arlberg, který má skoro 14 kilometrů. Naopak v Německu a v Lichtenštejnsku se za motorku neplatí žádné dálniční poplatky. Ve Švýcarsku je pouze jeden druh dálniční známky, která platí po celý rok pro všechny typy vozidel a stojí 36 CHF.

Stav silnic

Kvalitu silnic hodnotíme velice kladně. V některých průsmycích (Albula, Furka, Klausen a San Bernardino) jsme přesto místy narazili na práce na silnici nebo horší povrch vozovky. Pokud můžete, vyhněte se Mnichovu velkým obloukem. Nám trvalo 1,5 hodiny, než jsme projeli ucpaným městem. Nemít motorku, tak tam trčíme ještě teď. 😀 V Lichtenštejnsku jsme měli dojem, že byl na všech silnicích nově položený asfalt. Ve Švýcarsku se navíc určitě vyplatí jet podle předpisů. Pokuty jsou likvidační a policajty rozhodně neukecáte. Naštěstí jsme to nemuseli řešit.

Benzín a benzínky

V Česku jsme za litr benzínu platili od 34 do 36 Kč, v Německu od 1,60 do 1,71 EUR. V Rakousku jsme tankovali jen jednou a to za 1,51 EUR za litr. Ve Švýcarsku se ceny pohybovaly od 1,67 do 1,71 CHF za litr. Často jsme využívali benzínky u dálnic, proto byly ceny benzínu o něco málo vyšší.

V Česku máme benzínky na každém rohu a vlastně se moc nemusíme starat o to, kde natankujeme a kde si odpočineme. V Německu, Rakousku a ve Švýcarsku je to něco jiného. Z vlastních zkušeností víme, že benzínky mohou být od sebe vzdálené i 50 a více kilometrů. V menších švýcarských městečkách jsme narazili i na malé, samoobslužné benzínky. Všude se dalo platit kartou.

Jídlo

Ve Švýcarsku jsme se snažili ochutnat něco místního nebo prostě něco, co si běžně doma nedáme. Vhod nám přišlo švýcarské národní jídlo Rösti — sytá bramborová placka. My jsme ji měli navíc se sýrem, šunkou a volským okem. Pohybovali jsme se hlavně v italské části země, proto jsme mohli ochutnat Spaghetti Bolognese nebo domácí pizzu na tenkém těstě. Nechybělo pšeničné pivo — weissbier a francouzský nápoj  Panache (pivo s limonádou).

Výdaje

Čtyřdenní cesta nás vyšla na cca 6500 Kč za osobu. Nejvíce jsme utratili za benzín (4284 Kč) a silniční poplatky (1422 Kč). Zbytek jsme utratili za jídlo a za nocleh.