Článek jsme rozdělili na jednotlivé sekce. Klidně přeskočte na to, co vás zajímá nejvíc.
Máme sbaleno a míříme do rakouského městečka Vöcklabruck. Kromě nehorázné ceny benzínu (48 Kč/litr) nám zvedá tlak i cesta z Prahy směrem na České Budějovice. Uzavírky, objížďky, kolony… Typické léto na českých silnicích. Nepohodlí na cestě nám ale brzo vynahradil poctivý rakouský Weissbier s pořádnou čepicí.
Rakousko
U rakouských jezer jsme byli čtyři roky nazpátek a docela dobře jsme si to tam projeli. Letos chceme dojet k jezeru Grundlsee, kam jsme to naposled nestihli, a chtěli bychom se podívat i na solný důl v Hallein u Salzburku. Plány jsou ale jedna věc, skutečnost je věc druhá. Ale to asi znáte sami. 🙂
Z Vöcklabruck to máme jenom malý kousek k rakouským jezerům. Počasí je boží. Jedeme podél jezera Attersee. Pak odbočujeme na silnici číslo 153 směrem k Bad Ischl. Dopravní značka nám říka, že je před námi 13 km dlouhá cesta plná zatáček. Německy kurvenreich. A ne, nemá to nic společného s tím, co jste si zrovna vybavili. 😀 Cesta vede lesem, sem tam nějaký cyklista. O zatáčky opravdu není nouze.
Profláklý Hallstatt
Projíždíme maličkým městečkem Hallstatt, které bylo zapsáno na seznam UNESCO. Když jsme tady byli před čtyřmi lety, ani jsme se nezastavili. Byly tady příšerné davy převážně čínských turistů a šílený provoz. Prostě hlava na hlavě. Tentokrát z toho zbyl jenom ten provoz, lidí bylo ale o poznání méně. Nečekaně jsme se tady zdrželi celé odpoledne.
Zkoumáme městečko, děláme fotky a samozřejmě nesmí chybět zmrzlina. Tohle by bohatě stačilo, my jsme se ale nechali vlákat do turistické pasti. Říkali jsme si, že ta vyhlídka nad Hallstatem by mohla být zajímavá. Vede tam lanovka, za kterou chtějí nekřesťanských 20 EUR za osobu! Zjišťujeme ale, že je tady i solný důl a kombinovaná vstupenka stojí 36 EUR za osobu. Napadlo nás, že bychom tak mohli zabít dvě mouchy jednou ranou — podíváme se na vyhlídku a ušetříme cestu do Hallein. Prohlídka dolu ale nestála za nic. V Salzwelten Hallstatt, nejstarším solném dole na světě, dohromady není nic k vidění. Všem vřele doporučujeme vyhnout se této pasti na turisty širokým obloukem.
Díky zdržení v Hallstattu jsme to opět nestihli k jezeru Grundlsee. Snad nám to vyjde aspoň do třetice. Večer dorážíme na ubytko ve Vorfusch. Grossglockner už máme na dosah.
Na motorce na Grossglockner
Trochu nás trápí nepěkná předpověď počasí, podle které má na Grossglockneru pršet. Vyrážíme hned ráno, když ještě svítí sluníčko a sem tam po obloze pluje nějaký mrak. Za vjezd na Grossglockner Hochalpenstrasse platíme 28 EUR. Těšíme se na skoro 48 km dlouhý průsmyk plný nádherných výhledů a zatáček. Asfalt je tady bezchybný, klopíme jednu zatáčku za druhou. Prostě sen!
Dojíždíme na parkoviště Fuschertörl 1, odkud se kocháme alpskými výhledy. Neuplyne ani pár minut a objevují se další, hlavně čeští, motorkáři. Dnes Grossglockner doopravdy ovládli Češi.
Zanedlouho nás dojíždí i Ondrovi rodiče, kteří dlouho básnili o cestě na Grossglockner a o italské přehradě Vajont. My jsme jim ten sen pomohli splnit alespoň tím, že jsme se postarali o ubytka. Zatím jsme se po cestě nepohádali, takže žádné drama se nekoná. 🙂 Ještě je naučíme používat Booking a příště už nás snad nebudou potřebovat.
Cestou děláme pár zastávek na focení a míříme do města Lienz, které už je jenom chlup od Itálie. Na obloze se začínají honit černé mraky. Asi zmokneme.
Itálie
Země pizzy a drahých dálnic nás vítá deštěm. Máme na sobě nepromoky, i tak ale zastavujeme u jedné hospody. Je čas na oběd. Během chvíle přichází slejvák a bouřka. Jsme rádi, že jsme zastavili. Nespěcháme. K přehradě Vajont už to není daleko.
Déšť nakonec trochu polevuje a my se vydáváme na cestu přes Cortinu d’Ampezzo a Pieve di Cadore do Longarone. Škoda, že pořád prší a nemůžeme tak obdivovat Dolomity. Ale aspoň máme důvod se sem zase vrátit. Projíždíme malými městečky, kde lišky dávají dobrou noc. Vypadá to, že se tady zastavil čas.
My ale potřebujeme udělat čůrací přestávku. Jenomže ty malé italské benzínky nemají záchod! Můžete tady jenom natankovat, opravit si auto nebo si dát kafe. Občas se dá jenom natankovat a nic víc. Italové asi na záchod nechodí… Ještě že jsme narazili po cestě na jedno místečko, kde to šlo snadno vyřešit. 🙂
Přehrada Vajont
Když už se konečně blížíme do Longarone, mraky pomalu ustupují a začíná pražit sluníčko. Dáváme pryč nepromoky. V Longarone z dálky vidíme přehradu Vajont. Zbývá nám už jenom pár serpentin nahoru k hrázi a jsme tam. Motorku je možné nechat na placeném parkovišti o kousek výš. My ale zastavujeme na prasáka hned u hráze. Bohužel až na místě zjišťujeme, že přehradu je možné si líp prohlédnout pouze s průvodcem.
Přehrada byla dokončena v roce 1961. Dva roky na to se do nádrže sesunula část hory Monte Toc. Sesuv zvednul 200 metrů vysokou vlnu, která se převalila přes hráz a zaplavila městečko Longarone.
Zbývá nám už jenom hoďka a jsme na ubytku. Klidná silnice SR251 do malého městečka Maniago nás vede hezkými, ale občas i opuštěnými vesničkami s polorozpadlými baráky. K tomu máme skvělé počasí a nezapomenutelný pohled na italské Dolomity. Co chtít víc?
Směr Slovinsko
Ráno se probouzíme rozsekání. Pár místních tady pařilo v přilehlém baru do tří do rána a dávali přitom o sobě vědět celému světu. V noci bylo navíc hrozné vedro. Přehnaly se sice dvě bouřky, ale vzduch se téměř neochladil. Celou noc bylo jak v sauně. Dneska ale jedeme na Mangart. Už jenom ta samotná myšlenka nám zvedá náladu.
Rychle se vymotáme z města a frčíme ke slovinským hranicím. Dálnici se chceme vyhnout. Jedeme klidnými silnicemi s minimálním provozem.
Najednou naši pozornost upoutalo překrásné smaragdové jezero. Máme rádi taková překvapení po cestě a hned zastavujeme. Zjišťujeme, že se jedná o jezero Lago di Cornino a za svou barvu vděčí síranu vápenatému. Jsme tady prakticky sami.
Cestou od jezera se chtě nechtě svezeme po rušnější okresce SS13 a pak odbočujeme na klidnější, ale pro motorkáře velice zajímavou silnici SP76 směrem k zimnímu středisku Sella Nevea. Je tady plno zatáček. Jenom škoda, že není kde zastavit, abychom mohli vyfotit jedinečný pohled na údolí, které nám mizí za zády.
Jakmile míjíme Sella Nevea, silnice, na kterou jsme si do teď nemohli stěžovat, je místy více nebo méně rozbitá. Stejně ale zastavujeme skoro každých 500 metrů. Dech beroucí krajina, hory, jezero… Máme pocit, že si to nesmíme nechat ujít. S pocitem, že jsme viděli a vyfotili snad všechno, co jsme chtěli, se loučíme s Itálií a překračujeme slovinskou hranici.
Mangart na motorce
Ve Slovinsku jsme byli poprvé před čtyřmi lety a řekli jsme si tehdy, že se sem musíme vrátit. Byla to jedna z prvních společných cest na motorce a Martin moto-křest skrz slzy a bolavý zadek (článek z naší cesty zde).
Sotva jsme minuli hraniční přechod, vidíme před námi hlavní cíl naší cesty — Mangartské sedlo (2055 m n. m.). Nad Julskými Alpami se ale začaly honit tmavomodrá mračna. Moc se nezdržujeme a jedeme dál.
Za výjezd na Mangart platíme 10 EUR. Tato nejvýše položená silnice Slovinska vznikla v roce 1938 díky italské armádě. Vozovka je asfaltová, v dobrém stavu, ale je docela úzká. Máme z ní respekt. Respektive Ondra má respekt a Marta má plné kalhotky. Nejsou tady ani svodidla. Míjení se s protijedoucími auty není sranda.
Nejdříve se motáme lesem po nesčetných serpentinách, pak ale les mizí a začíná ta zajímavější část cesty s výhledem na Julské Alpy a na Mangart. Samotná cesta je dlouhá 12 kilometrů, ale pro nás zábava končí už po devíti kilometrech u velkého parkoviště. Dál už to nejde. Je tady zákaz vjezdu a závora. Dokonce tam nesmí ani pěší kvůli padajícím kamenům. Nic nenaděláme. I tak ale nemáme čeho litovat. Výhledy jsou tady úžasné!
Zatáčky a nádherné Julské Alpy
Kromě Mangartského sedla jsme nemohli vynechat ani jízdu po silnici 206 směrem na Kranjskou Goru. Třešničkou na dortu je průsmyk Vršič (1611 m n. m.), kam vede asi 40 serpentin.
Jede se nám skvěle. Občas potkáme nějaké auto nebo motorku. Od městečka Trenta ale provoz najednou zhoustnul. Asi se všichni domluvili, že vyjedou ve stejnou dobu. Na vrchol průsmyku se tak vlečeme jako šneci v koloně plné českých aut. Bohužel není moc kudy předjíždět.
Z průsmyku jedeme po Ruské cestě směrem do Kranjské Gory. Serpentin je tady tolik, že ztrácíme přehled. Silnice je z této strany průsmyku docela rozbitá. V zatáčkách jsou kočičí hlavy. Jsme rádi, že zatím ještě neprší. Na mokrých kostkách by to byla opravdu sranda. Otlučené zadky nám kompenzuje dech beroucí podívaná na Julské Alpy. Nejde to popsat slovy, tohle se musí zažít.
V mírném dešti dojíždíme na ubytko u jezera Bohnij. Chvíli na to se sem přihnala prudká bouřka, ale za moment už zase vykukuje sluníčko.
Soutěska Vintgar
Další den se jedeme podívat na soutěsku Vintgar, na kterou si už delší dobu brousíme zuby. Na webu zjišťujeme, že jsou v okolí soutěsky nějaké uzavírky. Takové zmatky jsme ale nečekali.
Dorážíme na parkoviště P3, odkud nás vyhazují s tím, že parkování pro motorky je hned u vstupu. Vtip je ale v tom, že se tam nedá nikudy dostat. Všude okolo jsou uzavírky a rozkopané silnice, nikde žádné značení. S těžkým srdcem tak porušujeme několik zákazů vjezdu a projíždíme staveništěm. Aspoň že soutěsku máme na dosah.
Vintgar je 1,6 kilometru dlouhá soutěska, uprostřed které teče řeka Radovna. Místo je dost známé a turistické. Za vstup platíme 10 EUR za osobu. Za parkování si od nás vybrali ještě navíc 2 EURa.
Doporučujeme sem zajít buď brzo ráno nebo až odpoledne. My jsme bohužel trefili špičku a spolu s námi tak jde hodně lidí (resp. hodně Čechů, abychom byli přesní 😀 ). Dojem nám to ale naštěstí moc nekazí.
Soutěska je jednosměrná. Zpět k parkovišti se dá dostat jednou ze dvou cest — delší a snadnější zelenou nebo trochu kratší, ale zato náročnější červenou. My volíme tu druhou možnost.
Vintgar si tak můžeme odškrtnout ze seznamu. Večer dojíždíme do malého, ale velmi hezkého slovinského městečka Celje. Couráme se sem a tam, dáváme si poctivou slovinskou zmrzku, bez které bychom domů ani nejeli. 🙂
Maďarsko
Další den vyrážíme do Budapešti. Nespěcháme. Času máme víc než dost. Chceme se ještě podívat k Balatonu. Sjíždíme proto z dálnice. Jedeme po silnici číslo 7, která vede skrz letoviska u Balatonu. Samotné jezero nejde od silnice moc vidět, ale máme vytipovaných pár míst kde chceme zastavit. Vyhlídek u Balatonu je spousta. Každý si tak může vybrat podle sebe. My zastavujeme u Varosi Strand, a pak u Panorama Lookout.
Co navštívit v Budapešti?
Večer dojíždíme do Budapešti a jsme opravdu rádi, že máme ubytko i s parkováním. Nechat motorku na ulici je v centru skoro nemožné.
Ve městě jsme strávili dvě noci. Tady je pár tipů na to, co navštívit.
Doporučujeme vybodnout se na všechny ty Hop on/Hop off a další podobné kraviny. Budapešť jde v pohodě projít pěšky a v případě potřeby se dá přesunout třeba metrem. Za dva dny jsme dohromady nachodili asi 11 kilometrů.
První den ráno vyrážíme do novogotické tržnice Nagy Vásárcsarnok, kde mají samé maďarské dobroty. Samozřejmě nevynecháváme areál Budínského hradu, který procházíme křížem krážem. Je odtud i skvělý výhled na Dunaj a na impozantní novogotickou budovu maďarského parlamentu. Zastavujeme se ještě u Matyášova chrámu, který je kousek od hradu.
Budínský hrad, jak asi tušíte, se nachází v části města Buda. Jeho začátky sahají do 13. století. Gotický hrad byl sídlem uherských králů. Od konce 18. století zde měli své sídlo Habsburkové, kteří následně přestavěli a rozšířili hrad do monumentální podoby. Během 2. světové války byl hrad těžce poškozen. Roku 1987 byl Budínský hrad zapsán na seznam UNESCO.
Na opačné straně řeky — v části Pešť — se jdeme zblízka podívat na budovu parlamentu a Baziliku svatého Štěpána. Cestou procházíme ještě okolo Velké synagogy — největší synagogy v Evropě.
Ve městě je toho k vidění opravdu hodně. My jsme si splnili naše minimum a už nás čeká jenom balení na cestu zpět do Prahy.
Rady a tipy na cestu
Ubytování
Ubytování jsme rezervovali za pochodu a jako vždy jsme využívali Booking.com. Jeli jsme v hlavní sezóně a byli jsme nuceni rezervovat vždy dva pokoje v jednom hotelu (protože jsme jeli ve čtyřech), i přesto se nám ale dařilo najít nocleh za docela rozumné peníze. V průměru jsme platili zhruba 1800 korun za pokoj za noc. Snažili jsme se většinou hledat ubytování se snídaní. Celkově ale máme pocit, že ubytování dost zdražilo.
Booking.com nás tentokrát velmi zklamal. U jednoho ubytování nám strhli víc peněz, než uváděli. Nijak nás to nevzrušovalo, počítali jsme s tím, že to vyřešíme reklamací. Při pokusu o reklamaci se ale začali dít věci. Se zákaznickým servisem jsme si vyměnili desítky zpráv. S každou další zprávou rostla nesmyslnost požadavků na předložení nejrůznějších informací a dokumentů. Když jim všechno poctivě pošlete, tak po vás budou znovu chtít i to, co jste jim už jednou poslali deset zpráv nazpět. Takhle to jde pořád dokola, dokud to zákazník nevzdá. Došla nám trpělivost. Smířili jsme se s tím, že svoje peníze už neuvidíme. Naštěstí to nebyla bůhvíjaká částka. Příště se ale za takové chování k zákazníkům Bookingu vyhneme obloukem.
Silniční poplatky
V Rakousku, Slovinsku a Maďarsku jsme se neobešli bez dálniční známky. Ve všech třech zemích je možné koupit elektronickou dálniční známku. V Rakousku je ale bohužel nutné kupovat elektronickou známku s velkým předstihem, takže jsme koupili nalepovací, která nás stála 5,60 EUR. Slovinská dálniční známka nás stála 7,50 EUR a Maďarská 5,90. V Itálii jsme se dálnicím vyhnuli.
Benzín a benzínky
S výjimkou Rakouska byly ceny benzínu téměř všude srovnatelné s cenami v Česku (cca 48 Kč/litr v červenci 2022). V Rakousku byl benzín nejdražší. Stál přes 2 EUR/litr a u dálnic dokonce 2,40 EUR/litr! Šílenost… Pod 2 EURa jsme platili ve Slovinsku. V Maďarsku měli zase na každé benzínce fixní cenu benzínu a nafty 480 Forintů… Ale jenom pro maďarská vozidla. Pro ostatní platila aktuální cena, která ale nebyla nikde uvedená!
Italské benzínky byly pro Martu trochu překvapením. Neměly totiž záchod. 🙂 Byly tam většinou jenom malé benzínky. Některé byly s obsluhou, u některých byly malé kavárny. Nebyly to takové benzínky, jaké známe například z Česka. V Maďarsku bylo směrem do Budapešti hodně odpočívadel (s více či méně smradlavými záchody) na úkor benzínek.
Jídlo
Ochutnat místní dobroty je pro nás must have. V Rakousku jsme si dali skvělou Gulaschsuppe a pšeničný Weissbier. V Itálii jsme se dali nalákat na výbornou pizzu za lidových 8 EUR. Ve Slovinsku doporučujeme piva Laško a Union. Jejich nealko nám dokonce chutnalo víc než Birell. K jídlu jsme si dali boží čevapy.
Maďarsko jsme nemohli opustit bez poctivého langoše a pořádné porce guláše. Marta se obětovala a dala si navíc tradiční maďarský zákusek Somloi Galuska. Za oběd i s pitím jsme v Maďarsku utráceli kolem 30 EUR za dvě osoby.
Výdaje
Týdenní výlet od 2. 7. do 9. 7. nepatřil k těm nejlevnějším. Pochopitelně. Jeli jsme v hlavní sezóně a navíc letos (2022) skoro všechno zdražilo a zdražování zatím nebere konce. Byli jsme také limitovaní výběrem ubytování kvůli nutnosti rezervovat pokaždé dva pokoje. Cesta nás tedy vyšla na přibližně 15 000 Korun za osobu. Najeli jsme celkem 2 500 kilometrů.