Makedonie

Makedonie pro nás byla pouze tranzitní zemí, kterou jsme rychle projeli. Ráno jsme vyrazili z Prizrenu a odpoledne jsme byli už v Ochridu na jihu Makedonie.

Jeli jsme po silnici R1203 a E-65 přes Tetovo, Gostivar a Kicevo. Silnice E-65 byla zpoplatněná jenom částečně. Celkem nás mýtné stálo kolem 2 EUR. Na mýtných branách bylo možné platit eury nebo makedonskými denáry. Stav silnic, po kterých jsme jeli, hodnotíme jako dobrý.

V Ochridu jsme měli rezervované ubytování v Residence Krstanoski, kde jsme za noc v dvoulůžkovém pokoji s koupelnou zaplatili pouhých 16 EUR! Když nepočítáme nocleh v kaňonu Uvac, tak to bylo nejlevnější ubytování z celé naší cesty.

Ochrid je překrásným městečkem, ve kterém doporučujeme strávit alespoň půl dne.  Nachází se zde jeden z nejlépe zachovalých starověkých amfiteátrů z období Helénismu (vstup je zdarma). Nad Ochridem se tyčí raně středověká Samuelova tvrz  (vstup za poplatek 100 MKD — cca 1,5 EUR), ze které je krásný výhled na Ochridské jezero. V Ochridu je několik pravoslavných kostelů, které je možno navštívit v průměru za 100 MKD (cca 1,5 EUR). Nám se nejvíce líbil kostel sv. Marie Peribleptu s dobře zachovalými freskami a kostel sv. Jana Teologa v Kaneo, který najdete poblíž jezera. Volba je na vás. 🙂

Další den ráno jsme se vydali na dlouhou cestu do Gjirokasteru v Albánii. Ještě jsme ani nevyjeli z Ochridu, když do nás na kruháči najel taxík. Nám se naštěstí nic nestalo. Byli jsme v šoku a vlastně nám hned ani nedošlo, že za nehodu mohl taxikář. Nechtěli jsme volat policajty a ztrácet s nimi čas. Taxikář si řekl o 40 EUR za barevnou šmouhu na blatníku, takže jsme to rychle vyřešili. Až později nám došlo, že viníkem byl vlastně taxikář, a že jsme mu těch 40 EUR dali zbytečně. Stejně to ale nakonec bylo lepší, než se otravovat s policajtama.

Po krátké přestávce jsme jeli podél Ochridského jezera po silnici P501 směrem na jih. Po půl hodině jsme odbočili doleva na silnici P504, která vede přes národní park Galichica. Za vjezd do parku vybírali poplatek 100 MKD / 2 EUR za osobu. Doporučujeme se zastavit na vyhlídce, ze které je dobře vidět Ochridské jezero a okolní hory. Prespanské jezero bohužel nebylo moc dobře vidět. Všude bylo hodně stromů a keřů, které nám bránily ve výhledu. Jezero jsme mohli obdivovat až poté, co jsme překročili hranici s Albánií.

Albánie na motorce v 4 dny

Formality na hranici nám nezabraly moc času. Po několika kilometrech od hraničního přechodu jsme mohli konečně na vlastní oči obdivovat Prespanské jezero, které leží na hranici mezi Řeckem, Albánií a Makedonií. Narazili jsme i na první bunkr. V době Hodžovy vlády bylo v celé Albánii postaveno téměř 750 000 protiatomových bunkrů!

Jeli jsme po silnici SH75 přes město Korča do Gjirokasteru, kde jsme měli rezervované ubytování. Podle mapy to měla být silnice první třídy. Stav silnice tomu ale rozhodně neodpovídal. Když jsme měli štěstí, tak jsme jeli kousek po asfaltu polepeném na všechny možné způsoby. Většinou jsme ale jeli po hodně rozbité silnici. Nechyběly ani úseky, kde se asfalt ztrácel úplně. Jeden takový off-roadový úsek byl dlouhý zhruba 60 kilometrů. Trvalo nám dvě hodiny, než jsme ho celý projeli. Několikrát jsme si přitom škrábli podvozkem. Když jsme někoho potkali, tak to bylo většinou nějaké velké terénní auto. Nikdo jiný si tam netroufnul. Jednou jsme potkali i skupinku tří obrovských Land Rover Defender z Česka, kteří na nás museli zírat jak na zjevení. Byla to rozhodně nejhorší silnice, po které jsme jeli za celou naši cestu po Balkánu.

Večer jsme dorazili do Gjirokasteru —  Města Tisíce Schodů,  které je zapsáno do seznamu UNESCO. Doporučujeme vydat se na procházku do centra, které je známé svými kamennými domy a úzkými uličkami. My jsme pro svůj nocleh zvolili Hotel Kocollari, který se nachází zhruba 1,5 kilometru od centra. Za ubytování v Albánii jsme platili od 20 do 25 EUR za noc v dvoulůžkovém pokoji s koupelnou a snídaní. Pokoje jsme rezervovali jako vždycky přes Booking.com s jednodenním předstihem.

Pokud u sebe nemáte místní měnu (Albanské leky; ALL), doporučujeme vybrat si nějakou hotovost z bankomatů, které jsou běžně dostupné ve větších městech jako je třeba Gjirokaster. V restauracích a na benzínkách akceptují platby kartou spíš výjimečně. Některé benzínky umožňují platit kartou pouze za benzín. Na cokoliv jiného pak potřebujete hotovost. My jsme navíc jednou narazili na benzínku, kde až poté, co jsme natankovali, jsme zjistili, že akceptují pouze karty Visa. Náš Mastercard nám byl teda k ničemu. Určitě doporučujeme si předem ověřit, že obchodník umožňuje platit vaší kartou.

Další den jsme vyrazili na jih směrem na Sarandu. Po cestě jsme se chtěli zastavit u Modrého oka (Syri i Kalter) — podzemního pramenu, který má úžasnou modrou barvu. Pramen se nachází v přírodní rezervaci a za vstup se platí poplatek zhruba 100 ALL za osobu (1 EUR). Nečekali jsme, že bude Modré oko tak turistické. Největší skupinou tam byli Italové. Modré oko určitě stojí za návštěvu, ale asi bude lepší si tam zajet mimo sezónu. Cesta od Modrého oka na hlavní silnici pro nás byla utrpením. Popojížděli jsme kousek po kousku ve 40-stupňovém vedru po ucpané nezpevněné cestě plné šotoliny. Navíc nám došla voda a Albánské leky… Měli jsme u sebe jenom posledních 50 EUR. Zastavili jsme na jedné benzínce, pak na druhé, na třetí. Scénář byl pokaždé stejný. Nebrali karty nebo nechtěli, abychom jim zaplatili v eurech. Měli jsme štěstí, že jsme dojeli do většího městečka, kde se nám podařilo zaplatit za vodu v eurech. Málem jsme z toho všeho dostali úpal.

Po krátké přestávce jsme pokračovali podél západního pobřeží Albánie. Silnice v této oblasti mají stejnou třídu jako ta nešťastná SH75, ale na rozdíl od ní byly v relativně dobrém stavu. Osobně doporučujeme silnici SH8, která vede přímo podél pobřeží.

Jedním ze zajímavých míst, které jsme cestou viděli, bylo Porto Palermo a jeho charakteristická tvrz situovaná na poloostrovu. Za vstup do pevnosti jsme platili 100 ALL za osobu (cca 1 EUR). Po cestě k tvrzi byla malá pláž. V motorkářském oblečení jsme mohli jenom závidět všem těm lidem, kteří se koupali v průzračném moři.

Mezi Porto Palermo a Vlore se nachází Llogarský průsmyk, který šplhá do výšky necelých 1000 metrů nad mořem a je z něj úžasný výhled na albánské pobřeží! Místo rozhodně stojí za zhlédnutí a doporučujeme se tam zastavit alespoň na malou chvíli a pokochat se výhledem.

Albánská dálniční síť je velmi skromná. Cestou do Beratu jsme jeli po dálnici A2. Dálnice má ale v úseku Vlore-Fier jenom necelých 30 kilometrů… Dálniční známka není potřeba. Pouze některé dálniční úseky jsou zpoplatněny. Jde ale jen o malé částky kolem 1-2 EUR za přejezd.

Večer jsme dorazili do Beratu — Města Tisíce Oken zapsaném do seznamu UNESCO. Měli jsme tam rezervovaný nocleh ve Villa Juri, který se nachází kousek od historického centra. Vilu vlastnil starší manželský pár. Pobyt byl pro nás velmi inspirativní. Možná i my, až budeme jednou staří, si otevřeme vlastní penzion…

Hned po ránu jsme se vydali směrem do Tirany. V hlavním městě Albánie jsme chtěli vidět největší albánský protiatomový kryt, ve kterém se nyní nachází muzeum— Bunk’Art 1. Vstupenka stála 500 ALL za osobu (cca 4 EUR). Kryt byl postavený v 70. letech minulého století za Hodžovy vlády. Sám Enver Hodža zde byl mnohokrát. Toto místo vřele doporučujeme hlavně všem milovníkům dějin.

Měli jsme ještě trochu volného času, takže jsme se rozhodli podívat na Skanderbegovo náměstí, které leží v srdci města. Byla to vlastně taková betonová poušť s mešitou Ethem Beja, sochou albánského hrdiny Skanderbega a budovou muzea historie s velikánskou mozaikou. Velice zvláštní a kýčovitou součástí náměstí byly kolotoče a velké žluté lavice. Podle nás můžete návštěvu centra klidně vynechat.

Vyrazili jsme z ucpané Tirany směrem na sever do Škodry. Po cestě jsme se stavili v městečku Kruja, ve kterém se nacházejí zříceniny hradu a Skanderbegovo muzeum.

Srpen je v Albánii měsícem svateb. Na silnicích jsme potkávali kolony nazdobených svatebních aut, které jeli velmi pomalu a občas dosahovaly délky i okolo sto metrů. Předjíždět něco takového nebyla žádná sranda. Obzvlášť v případech, kdy nám v tom ještě bránili.

Poslední noc v Albánii jsme strávili v hotelu Floga ve Škodře.

Během pobytu v Albánii jsme si museli zvyknout na místní způsob řízení. Nejhorší to bylo v Tiraně a ve Škodře, kde byl hustý provoz. Řidiči byli netrpěliví a často troubili. Pravidla silničního provozu prakticky nikdo nedodržoval. Viděli jsme řidiče otáčet se tam, kde byl zákaz otáčení, odbočovat tam, kde byl zákaz odbočování… Bylo toho hodně. Jednoduše tady platil zákon silnějšího. Byli jsme opravdu šťastní, že jsme odjeli z Albánie bez škrábance.

Cesta domů: Černá Hora, Bosna a Hercegovina

Brzo ráno jsme se rozloučili s ucpanou Škodrou a vyrazili jsme směrem do Černé Hory. Na hraničním přechodu Hani a Hotit — Bozhaj jsme strávili asi 40 minut. Pak jsme jeli podél Skadarského jezera směrem na Podgoricu. Následně jsme pokračovali po silnici E80, která nás zavedla až do Budvy, kde jsme měli rezervovaný pokoj.

Na místě jsme zjistili, že náš pokoj navzdory tomu, že byl rezervován, není volný. Prý za to mohl Booking. Naštěstí se nám ale rychle podařilo najít náhradní ubytování, které navíc bylo o 20 EUR levnější než to předchozí. V Budvě jsme strávili dvě noci. Odpočívali jsme, koupali jsme se v moři, jedli jsme ryby a mořské plody…

Z Budvy jsme vyrazili po silnici M2.3 směrem k Cetyni, a pak po silnici P1 do národního parku Lovcen. Větší část silnice P1 byla nedávno rekonstruovaná. Starý a úzký povrch začíná až před serpentinami směrem do Kotorského zálivu. Určitě stojí za to tudy jet. Třeba už jenom kvůli nádhernému pohledu na zmíněný záliv.

Pokračovali jsme cestou podél zálivu, pak jsme odbočili doprava a jeli jsme po silnici P11 až k bosenským hranicím. Několik kilometrů před hraničním přechodem nás zastavili policajti. Důvod? Předjížděli jsme kolonu 5 aut s pomalým náklaďákem vepředu na jediném přehledném místě široko daleko. Bohužel tam byla dvojitá plná čára a policajti, kteří tam číhali na někoho, jako jsme byli my. Pokuta měla být 70 EUR a chtěli nás donutit k tomu, že ji bez papírů (!!!) pojedeme zaplatit na nejbližší poštu. Po půl hodině přemlouvání a sypání si popelu na hlavu jsme to ukecali na 50 EUR bez dokladu (čti úplatek).

V Bosně a Hercegovině jsme strávili dva dny. Od občanské války zde uplynulo už 20 let, ale pořád jsou po ní na některých místech vidět stopy. Viděli jsme třeba opuštěné a zničené domy v centru měst. Na budovách, které přežily válku, byly pořád vidět díry po kulkách.

První den jsme dorazili do Mostaru, kde jsme se zastavili na nocleh v Apartments and Hostel Zdrava Hrana. Dvoulůžkový pokoj s koupelnou nás vyšel na 20 EUR. Výhodou hostelu byla jeho poloha v centru města. Problémem byl ale vjezd do objektu. Museli jsme projet do kopce úzkou uličkou po mokrých kočičích hlavách a v polovině se stočit ostře doleva do ještě užší uličky mezi dva domy. Nakonec ještě jednou ostře doleva a dolů po úzké rampě vedle schodů a skončili jsme na „parkovišti“ o velikosti zhruba 3 x 4 metry. Museli jsme ještě sundat všechny kufry, abychom se tam vůbec dostali a mohli otočit motorku, abychom mohli druhý den vyjet. Taková hezká rozcvička po celém dnu na motorce.

Když už jste v Mostaru nesmíte vynechat Starý most, největší atrakci města, pod kterým teče řeka Neretva. V centru města jsou dvě historické mešity — Koski Mehmed-Paši ze 17. století a Karadoz-Begova mešita z konce 16. století, které je možné navštívit. V turistických místech, jako je Mostar, je možné platit Eury a Chorvatskými kunami. Na ostatních místech je lepší u sebe mít místní měnu — konvertibilní marky (KM).

Další den jsme vyrazili z Mostaru a vydali jsme se údolím řeky Neretvy na sever. Po cestě jsme se zastavili v městečku Jajce, kde se nachází vodopád, který se nám bohužel nepodařilo vidět z blízka. Došly nám marky a u pokladny nechtěli platbu Eury. Museli jsme si vystačit s pohledem na vodopád z terasy. Odpoledne jsme překročili hranice s Chorvatskem v Gradišce. Na nocleh jsme si vybrali motel u Záhřebu. Byl to předposlední den naší cesty a bohužel bylo i cítit, že naše oblečení dlouho nevidělo pračku… Naštěstí nás z motelu nevyhodili.

Další den jsme vyrazili na zpáteční cestu domů. Zbývalo nám ještě 700 kilometrů. Naštěstí vše vyšlo tak, jak mělo. K večeru jsme konečně po 3 týdnech dorazili do Prahy.

Závěr

Cesta na Balkán byla naše první společná větší cesta. Ve zkratce:

• strávili jsme 21 dnů na cestě,
• najeli jsme 6378 kilometrů,
• navštívili jsme 7 zemí — Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Makedonii, Albánii, Černou Horu a Bosnu s Hercegovinou,
• průměrná denní teplota během naší cesty se pohybovala nad hranicí 30 stupňů Celsia,
• dostali jsme dvě pokuty (čti: Ondra dostal dvě pokuty),
• dvakrát jsme se pohádali,
• dvakrát nám spadla motorka na zem,
• nejlevnější nocleh v kaňonu Uvac byl za 0 EUR / noc,
• nejdražší nocleh v Budapešti nás vyšel na 40 EUR / noc,
• nejhorší silnice byly ve východní části Albánie,
• měli jsme 1 nehodu,
• dvakrát jsme málem dostali úpal,
• celkem nás naše třítýdenní cesta vyšla včetně všech poplatků (jídlo, benzín, dálniční poplatky, noclehy, vstupenky atd.) na zhruba 19 500 Kč za osobu. Pecka!

A na závěr ještě krátké video z naší cesty: