Na Balkánu jsme byli na motorce poprvé v roce 2018 (psali jsme o tom zde, zde a ještě zde). Letos jsme si řekli, že by bylo fajn víc času věnovat Bosně a Černé Hoře. To nám bohužel moc nevyšlo. Na druhou stranu jsme objevili Řecko. A za to jsme nesmírně rádi.
Vzhůru do Chorvatska
Je půlka září a venku je pouhých 12 stupňů. V Alpách už nasněžilo a cesta přes Rakousko nebude sranda. Vyjíždíme z Prahy nabalení jak lední medvědi nebo spíš jak panáček Michelin. Jenomže na rozdíl od něj jsme světle žlutí. Teplota cestou dál klesá a nám je i přes všechno oblečení stejně zima.
V Rakousku se ohříváme polévkou v Rosenbergeru. Večer dorážíme do chorvatského městečka Krapina. Dali jsme krásných 650 kilometrů, rozmrzáme v posteli a doufáme, že už bude jenom tepleji.
Plitvická jezera: po stopách Vinnetoua
Někdo vyslyšel naše nářky. Druhý den je o poznaní tepleji. Ráno ještě dost fouká, ale během dopoledne už sundáváme termovložky. Z Krapiny máme asi dvě hodiny jízdy k Plitvickým jezerům. Trávíme tam zbytek dne. Počasí je skvělé, vystačíme si s tričkem.
Plitvická jezera podle našeho názoru stojí za návštěvu i přes to, že je to dost komerční místo. Za vstup v hlavní sezóně se platí cca 40 EUR za osobu, parkování pro motorky je zdarma. Na výběr je několik prohlídkových okruhů. My jsme zvolili okruh C, což bylo zhruba 8 kilometrů šlapání (cca 4 hodiny).
Večer po návštěvě Plitvic se musíme rozhodnout, kam vyrazíme zítra. Rozhodnutí nám ulehčuje předpověď počasí na Windy. V Bosně má pršet a bude tam kosa. Volba je jednoduchá. Budeme se držet pobřeží Jadranu, kde má být tepleji, a projedeme Chorvatsko na motorce až k jihu. Jdeme do toho!
Návštěva aerodromu Željava
Ráno ještě před cestou k pobřeží jedeme omrknout nedaleký Aerodrom Željava. Je to bývalá jugoslávská letecká základna, která se nachází u hranic s Bosnou. Vjezd na aerodrom není zakázán, ale jezdí sem policejní hlídky, které dávají pozor na překračování hranice. Kousek od vesnice Željava narážíme na opuštěný vrak letadla. Je to vlastně jenom prázdná plechovka, která vevnitř nemá ani kus původního vybavení. Stejně se tam ale musíme podívat 🙂 Pak jedeme po vzletové/přistávací dráze k podzemním hangárům, které jsou vyhloubené v úpatí kopce. Do jednoho hangáru se dá vjet, ale je tam jen tma a grafiti.
Směr Makarska
Z letiště v Željavě frčíme za teplem (čti: k pobřeží). Vezeme se většinou po okreskách, kousek ale musíme i po dálnici A1. Zatím svítí sluníčko, ale i tak máme na sobě nepromoky, protože všude kolem nás se honí tmavé mraky. Nám se ale úspěšně daří tomu nejhoršímu zdrhnout. Odbočujeme na okresku směrem do Šibeníku a pak se napojujeme na Jadranskou magistrálu (silnice D8). Cesta je krásná. Sem tam nějaká zatáčka, menší provoz a pohled na Jadran.
Zastavujeme se v Trogiru — městečku zapsaném na seznam UNESCO. Procházíme si historické centrum na ostrůvku Človo, bloudíme do náhodných uliček, děláme pár fotek a občas zakopneme o nějakou kočku.
Ještě nám zbývá dojet na ubytko v Makarské. Chtěli jsme to vzít dál po silnici D8, ale ve Splitu byly nějaké uzavírky a objížďky, ze kterých byla naše navigace zmatená víc než my sami. Ve výsledku nás to vykoplo na dálnici. Místo toho, abychom si užívali krásných 20 stupňů u pobřeží, jsme cvakali zuby na dálnici ve 12 stupních. Když jsme sjížděli z dálnice do Makarské, bylo to jako by někdo zapnul topení.
Cesta na Sveti Jure
Když už jsme v Makarské, nemůžeme vynechat návštěvu Národního Parku Biokovo s jeho nejvyšší horou Sveti Jure (1762 m n. m.). Na zmíněný vrchol vede asfaltová silnice s velkým množstvím zatáček, což si samozřejmě nechceme nechat ujít. Za vjezd do parku se musíme vykoupit 60 Kunami za osobu. Na motorkáře jsou tady hodní, pouští nás přednostně. Naopak auta sem pouští v hodinových intervalech. Závora se zvedá a my jedeme dál.
První zastávku děláme u vyhlídky Biokovo Skywalk. Výhled je dech beroucí. A to hned dvakrát! Poprvé, když se podíváte před sebe a vidíte Jadran a chorvatské ostrovy, a podruhé, když se podíváte pod nohy a přes prosklenou podlahu vidíte skoro kilometrovou propast… Do teď z toho mám husí kůži.
Konečně vyrážíme k vrcholu, kde si dáváme pauzu na sušenku. Je tady co fotit. Cesta z Makarské až sem nám zabrala skoro hodinu a půl. Dolů to máme ještě zhruba hodinu. Jedeme opatrně. Cesta je úzká a děravá a rychleji jak 30 kilometrů v hodině to tady stejně nejde. A i když brzdíme hlavně motorem, tak doufáme, že cestou dolů neuvaříme brzdy a neskončíme v nějaké propasti.
Biokovská silnice byla nejnáročnější cesta, kterou jsme spolu jeli. Měli jsme z ní respekt. Místy je tak úzká, že se sotva mine auto s motorkou. Většinou není vidět co je za zatáčkou a chybí svodidla. I přesto, že sem pouští pouze omezené množství aut, tak tady bylo dost rušno. Některým řidičům aut chyběla ohleduplnost. Několikrát jsme museli úplně zastavit a balancovat na hraně silnice nad propastí, zatímco se kolem nás z druhé strany pokoušelo prosoukat auto. Tohle byl den, kdy jsme na své cestě potkali hodně č****ů s malým p****.
Z Makarské pak míříme po Jadranské magistrále dál na jih. Máme štěstí, že letos v létě otevřeli Pelješacký most, který spojuje severní a jižní část Chorvatska rozdělenou kouskem Bosny. Stavba vypadá opravdu pozoruhodně. Projíždíme přes most a poloostrov Pelješac a pak po D8 dojíždíme do malé vesnice Zvekovica pod Dubrovníkem. Na dnešek stačilo.
Další den se loučíme s Chorvatskem. Na benzínce vyměňujeme poslední Kuny za čokoládu (od ledna 2023 má v Chorvatsku platit Euro) a míříme k hranici s Černou Horou.
Rychlý přelet Černou Horou
Kontrola na hranici je rychlá, vtipná a příjemná. Celník si bere naše pasy a vykřikuje: „Česko, Polsko, amore!“ A plácne razítko.
Projíždíme přes Herceg Novi, kde je docela hustý provoz. Zanedlouho jsme ale z toho nejhoršího venku. Jedeme podél Kotorského zálivu, pak ale odbočujeme na silnici P11, kterou stoupáme o dobrých 700 metrů. Cítíme, že teplota musela klesnout o pár stupňů. Po hladkém asfaltovém povrchu se nám ale jede skvěle a k tomu se nám ještě nabízí jedinečný pohled na záliv. Za chvíli se ale výhled na záliv ztrácí a my se ocitáme uprostřed hor.
Po P11 nejedeme poprvé. Jeli jsme tudy před pár lety a právě tehdy nás u jedné zatáčky chytil policajt a dal nám pokutu za předjíždění přes plnou. Jsme si téměř jistí, že jsme poznali to místo. Naštěstí jsme ten zážitek neopakovali 🙂
Cestou směrem na Nikšić narážíme na vyhlídku, ze které je hezky vidět jezero Slano. Bohužel vidíme krásně i všechny odpadky, které se válí v křoví u odpočívadla. Takových pohledů tady zažíváme spousty. Je trochu smutné v dnešní době vidět například toulavé psy, jak hledají žrádlo v bordelu hozeném u silnice…
Dále pak pokračujeme směrem na Podgoricu a chvíli na to jsme v Albánii a proslulá silnice SH20 je na dosah.
Kam míří motorkáři aneb silnice SH20
Hraniční kontrola je opět rychlá, snadná a příjemná. Nikdo nás moc neprudí a ani nešacuje. Je už sice pozdní odpoledne, ale to nejlepší nás teprve čeká.
Kousek od hranice odbočujeme doleva do vesnice Hani Hotit. Tady začíná silnice SH20 oblíbená mezi motorkáři. Jedeme kousek po rovině, ale od městečka Hot začínají první serpentiny. Rychle stoupáme nahoru. Za našimi zády mizí v dálce Skadarsko Jezero. Zastavujeme kousek za vesnicí Rrapsh, kde je naprosto peckovní vyhlídka na samotnou cestu a údolí obklopené horskými vrcholky. Je to prostě bomba! Za chvíli se už vezeme dolů. Jedna zatáčka za druhou!
Samotná silnice je perfektní. Jedeme po novém a kvalitním povrchu. Je taky už docela pozdě, takže provoz je minimální. Cestou potkáváme pár motorkářů a jednoho zuřivého čokla, který po nás vystartoval.
Původně jsme chtěli projet celou SH20 směrem z Černé Hory. Kvůli počasí jsme ale museli změnit plány. SH20 tedy tentokrát projíždíme zhruba jenom do poloviny do vesnice Selcë, a pak jedeme zpátky, odkud jsme přijeli. Litujeme, ale na druhou stranu máme důvod se sem opět vrátit.
V Albánii jsme dost vykouření
Dnešní úsek zakončujeme v albánském letovisku Shëngjin, které se nachází hned u Jadranu. Dojezd sem vede po docela ošklivé cestě přes průmyslovou zónu. Skoro to ani nevypadá, že jedeme do letoviska, ale holt jsme v Albánii. Hotely u moře vypadají nově, moderně a přidávají městečku luxusního dojmu. Říkali jsme si: „To bude super! Je to letovisko. Tam bude rušně a živo.“ Opak byl pravdou.
V Shëngjin chcípnul pes. A nejenom jeden. Možná to bylo kvůli počasí, možná i tím, že už byla druhá polovina září a skončila hlavní sezóna. Většina hospod a obchodů byla zavřená. Našli jsme nějakou otevřenou sámošku, ale byla vymetená jak po slevové akci pro důchodce. Naivně jsme si mysleli, že ráno doplní zboží, ale další den byla v úplně stejném stavu.
Další den máme před sebou dost dlouhou štreku s cílem v Řecku. Ráno se motáme ven z Shëngjinu a jedeme směrem na Tiranu a pak Elbasan.
Pokud budete v Albánii, tak si určitě všimnete, že oblíbenou značkou aut je tady Mercedes. Zdejší kousky jsou ale většinou minimálně z druhé ruky, dovezené typicky z Německa a lepší časy už mají za sebou. Z výfuků jim lítají brikety a říkáme si, jak něco takového může vůbec projít emisemi…
Provoz je kolem Tirany a dalších větších měst dost hustý. Z toho všudypřítomného smradu máme pocit, jako kdybychom vykouřili karton cigaret. V puse a plicích to cítíme až do večera.
Albánie nám přijde jako dost kontrastní země. U hlavních silnic je plno honosně se tvářících paláců, hotelů a svatebních center, které mnohdy vypadají až kýčovitě. Kousek od těch luxusně se tvářících a drahých staveb jsou pak často skromné rodinné domky s oprýskanou fasádou nebo dlouho nevyvezené popelnice, kolem kterých se všude válí odpadky.
Pokračujeme směrem na Pogradec. Po cestě narážíme na jedno místo, odkud je vidět Ohridské Jezero jak na dlani. Před pár lety jsme se proháněli po jeho opačné straně v Makedonii. Dnes jedeme podél jezera z albánské strany. V Albánii se už ale dlouho nezdržujeme, protože máme namířeno do Řecka.
V dalším díle Vás vezmeme na cestu motorkářským rájem, jakým se pro nás stalo Řecko.
Stay tuned!
